Den 5-6 - Batad

Jeepney ze Sagady nas hodil do Bontocu. Řidič věděl, že jedeme do Banaue a tak nám zastavil přimo na místě, odkud se tam jede a houkl na nás, že to je naše místo. Nějaký týpek nám sundal batohy ze střechy a ukázal nám, že právě odjela dodávka směr Banaue, takže budeme muset počkat až pojede další. Jako téměř všude v Asii, řidič pojede až se mu vozidlo naplní cestujícími. Takže jsme čekali 40 minut na “Banaue terminal” :)

Cestou do Banaue jsme si občas užívali krásné výhledy do údolí plných rýžových políček a občas pohledy do mlhy :). V Banaue nás chlapík vyhodil u turistického centra, kde jsme zaplatili 50PHP turistickou taxu a s holčinou jsme si domluvili dopravu tricyklem do Batadu a další den vyzvednutí na 15:00. Cena 700PHP za směr. Přeložili jsme pár věcí od Páji do mojeho batohu a brali jsme pouze můj batoh - místa moc není. Musel jsem i tak sedět za řidičem :).

Je to sice necelých 20km, ale po pořádných krpálech, takže cesta byla skoro na hodinu…jednou jsme museli i vysednout, protože by to s náma neubrzdil. A před jedním obzvláště vypečeným stoupáníčkem chlapík zastavil a nakapal olej na hnací řetěz motorky :)). Po cestě opět byly krásné výhledy. Na pár místech nám chlapík zastavil a vybízel nás k focení…pak že nám i udělá fotku. Fakt příjemný chlapík, takže jsem mu pak dal i nějaké to spropitné.

Cesta nevede až do Batadu, je třeba jít kus po svých. Nahodili jsme batohy a pomalu jsme přešli do trošku jiného světa. Po cestě jsme si potvrdiili, že jdeme správně - cedule s naším ubytováním jsme našli(booknutým přes Agodu, booking.com tady nic moc nenabízel).

Mobilní signál se ztratil a my se dostali do vesničky Batad. Začlo pršet a my vytáhli deštníky. Spolu s vlhkostí 150% a teplotou okolo 30 stupňů jsme si fakt připadali jak v soundě :).

Na kraji vesničky jsme opět zaplatili turistický poplatek 50PHP za osobu a za chvíli se před námi začlo otevírát neskutečné údoli Batadu. A to pořádně. Schody, po kterých jsme sestupovali dolů do údolí, byly pořádně strmé.

Za nějakých 5-10 minut klesání jsme došli skrz vesnici až k ubytování Batad View Inn and Restaurant.

Ujal se nás pan domácí - Ramon a jeho dcerky. Ukázali nám pokoj - čístý, jednoduchý pokoj s krásným výhledem do údolí.

Měli jsme hlad jak ..velký hlad a tak jsme si objednali jídlo. Mezitím si s námi povídal Ramon, představil nám velmi sympatickou babku Felisu (vůbec netušíme kolik ji tak mohlo být) a vysvětlil, že má svoje vlastní políčka, takže nám může řict jak pěstování rýže funguje a provede nás po okolí. Standardně si průvodce nebereme, ale tady jsme o tom uvažovali, ne že bychom netrefili na vyhlídku nebo k vodopádům, ale cestičky vedou kolikrát skoro skrz barák, s místním člověkem si pak člověk připadá vhodněji. Navíc paní nám byla symatická a tak jsme se domluvili, že další den ráno vyrazíme na procházku.

Počasí se umoudřilo, pokochali jsme se ještě trošku výhledem z okna pokoje.

Podle mapy.cz jsme se šli projít na hlavní vyhlídku do údolí, ne vždy byla cestička úplně zřejmá, ale nakonec jsme ji trefili.

Procházka to byla překrásná, šli jsme víceméně po vrstevnici a pod námi byly všude rýžová pole.

Asi 500 metrů od vyhlídky začlo zase pršet a my jsme se rozhodli to otočit.

Dali jsme si sprchu a sešli dolů objednat večeři. Začli jsme kecat s párem Amíků z Kalifornie Emilia a Peter - doktoři, kteří pracují na své atestaci.

Poprosili jsme Ramona o místní specialitku - rýžové víno. Láhev nám dal za 250PHP. Chuť zajímavá :)..byli jsme rádi, že ji pijeme ve 4 a ne ve 2 :). Ramon nám vysvětlil, že rýži vysuší, pak orestují (uzená chuť je v tom víně dost patrná) a pak dají kvasit. Za cca týden mají hotovo :).

Ještě jsme láhev nedopili a dorazil náš starý známý ze Sagady - Scotty. Sympaťák hasič si k nám sednul a v této sestavě jsme si povídali asi do 9PM, když už jsme byli všichni unaveni a šli jsme spát. Zajímavá byla třeba diskuze o zdravotní péči a hlavně pojištění. Třeba Emilii museli odoperovat slepé střevo, přišla jí účtenka za 70 tisíc $. Byla naštěstí pojištěná, a tak musela platit “pouze” 5 tisíc $.

Dal jsem si budíka na 5AM, aby mi náhodou neutekl pěkný východ. Pohled z okna byl malinko optimistický, proto jsem si zabalil fotovercajk a vyrazil s čelovkou na vyhlídku - naštěstí jsem z minulého dne znal cestu:). Nafotil jsem si pár fotek ještě za šera a z vyhlídky jsem si užíval krásné výhledy.

Bohužel sluníčko nevykouklo ani na chviličku, ale i tak výhledy stály za to. Po cca hodince jsem byl dostatečně vykochaný a vrátil jsem se v cca v 7:30AM. Objednali jsme si snídani a protože už tam byla Felisa, tak jsme si s ní začli povídat.

Prošli jsme si zpracování již sklizené rýže. Poté co rýži sklidí z políček, tak ji musí usušit - buď přímo na sluníčku, ale spíš ji dávají pod střechu do tradičních baráčku.

Felisa nám ukázala, jak pak usušenou rýži zbaví stébla. Chytla pevně svazek rýže tak, aby pod rukou měla rýži a nahoru ji čouhala pouze stébla a postupně vytahovala jedno stéblo za druhým.

Pája ji po chvíli začla pomáhat.

Tím jsme dostali hromadu rýže, která je však stále ve slupce. Proto se rýže postupně nasype do hmoždýře a dřevěným bouchadlem se do ní mlatí tak dlouho, až je veškerá rýže odslupkovaná. Teď přišel čas ukázat, že ani my z Evropy, zvyklí na práci u klávesnice se nebojíme manuální práce. Ramon mi ukázal jak na to a já začal bouchat :). Samozřejmě Ramon měl grif a tak ho to nestálo zdaleka tolik úsilí, já postupňě přišel na grif, ale k profíkům to bylo ještě daleko. Každopádně je to pořádná fuška, bouchal jsem minimálně 10 minut a udělal jsem si pěkný mozol :))

Poslední fáze je prosít rýži od slupek a bordelu. Z hmoždýře jsme rýži dali do velké mělké ošatky a Felisa nacvičeným pohybem postupně rýži prosela.

Tuto fázi už nám nesvěřili. Není divu, veškerá rýže by skončila na zemi :)). Finále bylo, že jsme společně prosetou rýži ještě probrali od pár zbývajicích slupek a vše přesypali do připravené nádoby.

Dali jsme si snídani na terase - takže docela luxusní výhled.

A po snídaní jsme vyrazili s Felisou na procházku skrz vesničku. Lidé, kteří žijí v horských vesničkách jako je Batad, si říkají Ifugao. Stejně se nazývá i celá hornatá provincie. Téměř vše v těchto vesničkách stále probíhá podle dlouho zažitých tradic. Asi jediný výdobytek moderní doby je elektřina, kterou používají primárně na osvětlení. Počítám, že v horách budou hůře dostupné vesnice, kde ani elektřina nebude. Vše se točí kolem rýže, což je patrné z pohledu na neskutečné rýžové terasy. Tyto terasy obyvatelé vesnice průběžně získávali z původní džungle. Podle všeho je předkové současných obyvatel vesnice stavěli více než 2000 let a jsou považovány za jedny z nejpropracovanějších na světě. Do každého políčka na každé terase musí být přivedena voda. Občas je to jednoduché z kanálu, který vede svisle skrz kopec dolů, některé políčka jsou zavodňovány podzemním kanálem.

Felisa nám vysvětlila, jak vypadá roční cyklus pěstování rýže. Samozřejmě průběžně se musí starat o samotné terasy, čistí je od rostlin, udržují je v dobrém stavu. Stát pomohl financováním udělat velkou část zavodňovacího systému z betonu, to místním výrazně pomohlo, protože životnost a efektivita takových kanálu je výrazně větší než původní systém ze směsi bahna a kamení. Kromě betonu ale jinak vše probíhá postaru, žádné stroje. Každá rodina má svoji terasu, na které pěstuje rýži. Vzhledem k tomu, že jsme Batad navštívili v prosinci, tak máme možnost vidět počáteční fázi pěstování rýže. Lidé si musí polička pročistit, vysbírat z něj hlemýždě (kteří by jim jinak jedli rýži) a na části políček vysadit sazeničky rýže.

Jakmile nastane čas, tak se rodinka sebere a vrhne se do rozsázeni sazenic na celou plochu jejich políček. Měli jsme štěstí, protože jedna rodinka zrovna makala na svých polích…byli oproti ostatním napřed. Ostatní měli většinou jen ty sazeničky. Felisa například říkala, že její sazenice budou hotové za cca 2-3 týdny. Máme pár fotek na zrcadlovce, na to se můžete těšit až budeme doma.

Někdy koncem ledna, začátkem února jsou všechny terasy pokryty již zasázenou rýží. V květnu nebo červnu pak nastane sklizeň. Takže skoro půl roku jsou políčka nechána ladem.

Felisa nám řekla, že ve vesničce Batad žije asi 1000 Ifugaů. Co nás hodně překvapilo je, že rýže, kterou vypěstují jim ani pořádně nestačí pro jejich vlastní potřebu. Takže fakt ne, nemají nic na prodej na trzích. Hold je to dáno vysokou pracností a tím pádem neefektivitou oproti pěstování rýže někde v rozlehlejších pláních.

Zabrousili jsme i na trošku citlivé téma budoucnosti těchto vesniček. V Batadu je základní škola, kam všechny děti chodí. Cíl všech rodin je však dostata dítě na školu do velkého města, ideálně aby šlo pracovat třeba do Manily, kde si může reálně vydělat nějaké peníze. Bylo vidět, že Felisa je z toho smutná, ale říkala, že jinak to nejde. Na terasách tak pracuji z většiny hlavně starší lidé. Až ti odejdou, tak se nebude mít o rýžová políčka , která zde lidé tisíce let budovali, kdo starat. Hold taková je realita. My jsme se zde přišli pokochat pohledem a za pár týdnů budeme zpátky v pohodlí naší pokročilé civilizace. Můžeme si říkat jaká je to škoda, ale lidé z těchto končín prostě jako životní cíl mají - dostat se do města.

No, to by stačilo :). Prošli jsme vesničku, políčka, vyšlapali jsme hodně strmé schody a pak zase sešli další strmé schody a po asi půl hodince jsme se dostali k vodopádu Tappia. Překrásný vodopád s krásně čistou vodou. Výborná koupačka.

Kolem 1PM jsme se vrátili na ubytování. Upřímně jsme Felise poděkovali, až mi přišlo, že byla snad i dojatá :). Nesměle si řekla o 700PHP (cca 300 czk - což je za 4 hodinky co s náma byla královský plat). Mimochodem turismus je pak pro takovou vesničku skutečně do značné míry záchrana.

Objednali jsme si jídlo, šli jsme zabalit své haraburdí a sedli jsme si do restaurace. Najednou přišla rodinka z Tábora :)..takže jsme si zase chvilku povídali a sdíleli dosavadní zážitky.

Jak už to tak býva, když jsme se rozloučili s Ramonem a jeho rodinou a zvedli kotvy, tak začlo pršet. Takže opět s deštníkem jsme razili vzůru po těch šíleně strmých schodech s plnou polní na zádech. To jsou ty momenty kdy si říkám, že příště už ten stativ a foťák fakt brát nebudu :)…ale stejně to zas vezmu.

Tricykl nás čekal, kde jsme byli domluveni. Bez problému jsme se dostali do Banaue, kde jsme si počkali hezky pod střechou v turistickém centru až dorazí autobus. Protože počasí bylo fakt hnusné, tak původní plán, že se skočíme podívat na vyhlídky na rýžová polička i zde, neklapnul. Je to škoda, jedna z vyhlídek nabízí vyhled, který je na 1000 PHP bankovce. I když asi ne na všech, ty co mám teď v peněžence mají nějakou podmořskou havěť.

Autobus tentokrát nejel o 2 hodiny rychleji, ale o hodinu pomaleji, protože provoz po půlnoci kupodivu nepolevil. Do Manily jsme se dostali v 4ráno, vzali jsme taxík na letiště na domestic terminal 4 a po odbavení jsme měli ještě krásnou hodinku rezervu před odletem směr Bohol.

Mimochodem i letiště bylo v tuto dobu úplně natřískané.