Den 3 - 4 - Sagada

Autobus 400km do Sagady má jet 12 hodin, ten náš to zfouknul za 10 - moc se toho nebál a serpentýny řezal jak závodník. Výsledkem bylo, že jsme se do Sagady blížili zrovna když vycházelo slunce a tak jsme si užili krásné výhledy na krajinu. Tím jsme se však ocitli v Sagadě v 7 hodin ráno. Šli jsme rovnou k našemu ubytování - Agape Log Cabin, bylo to cca 10 minut chůze od autobusové zastávky. Pokoj byl k dispozici až od 10:30 a tak jsme si na v guest housu nechali bagáž a vyrazili na lehko na procházku po vesnici. Prošli jsme se kolem kostela. Okolo byla pěkná zahrádka. Vnitřek kostela vypadá dost jinak než u nás - zejména oltář.

Snídani jsme si dali v průvodcem doporučeném Yoghurt housu. Vybrali jsme si hikers delight - snídaňové menu se skládalo z: palačinky s domácím jogurtem a banánem, jahodové marmelády, míchaných vajíček a toustu s máslem. K tomu jsme si dali Mountain Tea a Lemon Grass Tea. Vše bylo dobré. Snídaně stála za osobu 200 PHP (cca 80 czk).

Najedení jsme šli do turistického centra. Zaplatili jsme povinných 50PHP za osobu - což je turistická povolenka. Prozkoumali jsme možné výlety s průvodcem - zejména do místních vyhlášených jeskyní.

Před turistickým centrem jsme potkali 2 cizince. Francouz Geremy nám básnil o tom, jak si u žil výpravu zvanou connecting cave. Takže jsme se rozhodli, že půjdeme také do této varianty,  Pája se ji původně obávala. Druhý z cizintů byl Adam, týpek z Kalifornie, který zrovna dorazil. Vyměnili jsme si kontakty, s tím že se domluvíme další den a půjdeme jeskyni společně.

Nemohli jsme vynechat prohlídku Hanging coffins (zavěšené rakve). Kromě povolenky, jsme museli u vstupu zaplatit vstupné 2x10 PHP a pak od letoška je i povinný průvodce - 300 PHP. Pohřbívání nebožtíků do rakví zavěšených na zeď skal je velmi stará tradice - počátky jsou datované již před 2000 lety. Rakev zavěšená na vápencových skalách slouží jako plavidlo pro duši do nebe. Nebožtíky do rakve umísťují v poloze plodu - věří, že by duše měla opouštět zemi ve stejné poloze, v jaké na zemi přišla. Tradice nejsou téměř zdokumentované, pouze se předávají mezi stařešiny. Samozřejmě věšení rakví na nedostupnou skálu má i praktický význam - ostatky pak nejsou přístupné pro zvěř.

Po rozšíření křesťanství tato tradice nemá již takový význam a rozšířili se hřbitovy, tak jak je známe i u nás.

Na oběd jsme se šli trošku dospat :)... a odpoledne jsme se šli projít na kopce v okolí, najít nějaký výhled. Nakonec jsme se ocitli u jezera Danum, které je z nějakého důvodu - nám nepochopitelnéhé - populární mezi turisty. Jezero je to dost nezajímavé, ani jsme si ho nefotili. Kousek dál je jakštakš výhled na západ slunce.

Chtěli jsme se projít zpátky trošku oklikou přes hřebínek...ale cesta se ukázala trošku složitější a ne moc často používaná. A protože soumrak je v těchto končinách rychlý, tak jsme to otočili asi po 10 minutách.

Jak jsme se vraceli, tak nás zaujala restaurace Log Cabin. Jídlo bylo malinko západního stylu, chutnalo dobře. Na místní poměry bylo docela drahé - 300 PHP za jídlo.

Chtěl jsem vyrazit na východ slunce pěšo, ale v guest housu nám paní domácí řekla, že další 3 ubytovaní mají průvodce a odvoz, tak jsme se k nim přidali na výlet na Marlboro Hill. Sraz ve 4 ráno. Nakonec se nám povedlo dát dohromady pěknou skupinu 9 lidí. 3 lidé, které nám našla paní hostitelka, Adama a ten zas našel další 3 lidi někde po barech večer. Za poznámku stojí, že my s Pájou a Adam jsme byli jediní cizinci - zbývajicích 6 lidí byli Filipínci.

Auto nás přiblížilo natolik, že pak stačilo jít asi půl hodinky a byli jsme nahoře.  Byli jsme tam hodinu před východem, ale bohužel to nevypadalo moc nadějně - mraky byly dost nízko a neměly chuť se nechat rozfoukat. Asi půl hodiny po východu se to trošku otevřelo a nám se naskytl krásný pohled do krajiny pod námi. Který však za cca 20 minut kochání zase zmizel :).

S průvodcem jsme se domluvili, že půjdeme zpátky nikoliv stejnou cestou, ale že se projdeme dále po hřebeni a auto nás vyzvedne jinde. Krajina se postupně měnila - nahoře jsou kopce pokryté zejména travou a keři. Po chvíli jsme se dostali k místu, kde byl shluk kamenů a skalek. Průvodce nás upozornil na to, že je tam dobrá ozvěna, tak ať to zkusíme. Ozvěna má zpoždění cca sekundu a prý když zavoláme naše jméno, tak ozvěna vrátí příjmení :).

Další část procházky pak byla v borovém lese. Pěkný lesík, plný borovic - trošku jiné než ty naše. Byly to takové štíhlé stromky, docela vysokého vzrůstu.

Nejzajímavější část výletu bylo místo, které průvodce nazýval blue soil neboli modrá půda. Skutečně byla docela znatelně zbarvena do modré barvy - nebo spíš by byla, kdyby nebyla ochozená od lidí. Ale i tak stále měla barevný nádech a místy si udržela původní výraznější odstín.

Dorazili jsme lesem až k cestě, kde pro nás za chvíli přijel náš jeepney. Mimochodem je to značka Volvo, kdyby to někdo nepoznal :)

Rovnou jsme vyrazili zpátky domů. Bylo cca 9:30 a byl čas na snídani :). Zároveň jsme potkali dalšího spolubydlicího - tentokrát Amíka z Kalifornie - Scottyho. Tak jsme trošku pokecali - říkal, že poslední 3 roky cestuje každý rok takhle kolem Vánoc 3-4 měsíce. Říkal, že má sezónní práci a tak je to v pohodě. Zeptal jsem se co dělá za super práci, že mu to umožňuje - děla hasiče, přes zimu v Kalifornii nehrozí ty kruté požáry a tak očividně lze část hasičů uvolnit. Samozřejmě jsem se ho zeptal na ty letošní požáry. Bohužel požárům letos padlo i jeho rodné městečko. Říkal, že je to každým rokem horší a horší - letos například spadlo pouze 5 procent normálních srážek.

Na snídani jsme dostali uplně luxusní vajíčkovou omeletu se šunkou, cuketou a sýrem. Asi nejlepší co jsem kdy měl :). I Páje velmi chutnala.

Když už jsme u toho, tak Vám ještě ukážeme jak pěkně to tam měla hostitelka vyzdobené...včetně Vánočního stromečku...

Paní domácí nám umožnila vyprat si v její pračce prádlo, které dostalo pořádně zabrat při cestě na Pinatubo. Jak je v Asii zvykem, automatickou pračku tam nenajdete, pere se studenou vodou. Pračka má válec, kde se prádlo promíchá ve vodě s pracím práškem. Pak prádlo je potřeba v lavoru s vodou opláchnout od pracího prášku a následně se dá do válce, který se dá roztočit na docela vysoké otáčky a tím vyždímat vodu.

Po snídani nebyl příliš hlad a tak jsme vynechali oběd a v 13:00 jsme se sešli s ranní bandou celkem 9 lidí. Opět Volvem jsme se nechali hodit ke vstupu do Jeskyně. Čekáji nás podle všeho 3-4 hodinky průchodu pod zemí.

U vstupu do jeskyně byly opět rakve, tyto byly podle průvodce přes 400 let staré.

Sešli jsme po pár schodech a sranda začala. Exkurze v této podobě by v Evropě asi těžko mohla fungovat kvůli obavám o bezpečnost apod...nicméně průvodci na nás byli 3 a měli trasu fakt zmáklou. Ani na moment jsem neměl pocit, že to bylo nebezpečné.

Občas jsme se museli proplazit skrz skutečně dost malé otvory (pro prostorově objemnější lidi by to bylo nedatelné), někdy bylo třeba po zadku klouzat a opatrně se přesouvat. Bylo tam i pár míst kde bylo připravené lano a my jsme tak “slanili” a nebo naopak vylezli nějakou obzvláště vypečenou část. Následuje několik fotek, které můžou trošku navodit atmosféru tohoto skutečně skvělého zážitku. Jako třešnička byla koupačka :)

Z jeskyně jsme vylezli cca po 3 hodinách, oproti prohlídkám jeskyní u nás, toto byl výrazně silnější zážitek...a zároveň to bylo i trošku fitko :).

Opět Volvem jsme se vrátili do Sagady, převlékli jsme se do suchého a vyrazili na nákupy a na večeři.

Po večeři jsme byli dost unavení a tak jsme šli spát hned jak to šlo. Ráno jsem chtěl jít fotit, ale jemně pršelo a šance, že by bylo jasno byla = 0. Ale tak aspoň jsme se po 6 dnech mohli vyspat do 7 hodin.

Snídaně opět výborná. Následně jsme pokecali s hostitelkou, mimochodem skutečně velmi příjemná holčina. Uměla výborně anglicky. Ostatně to umí na Filipínách kdekdo. Doporučila nám zkusit někde ještě 2 jídla - bicol express a lumpia - uvidíme, kdy na to narazíme.

V 8:30 se s hostitelkou loučíme a vyrážíme do centra Sagady na Jeepney směr Bontoc a dále pak Banaue.