Den 3-6 - Ha Giang na skútru

Autobusem jsme se dostali ve 4 ráno do městečka Ha Giang v severním Vietnamu – hlavní městečko stejnojmenné provincie. Je to startovní bod pro tzn Hagiang loop – tedy okruh, který člověka proveze překrásnou hornatou krajinou.

Hlavní oblastí našeho zájmu je pak Dong Van Karst Plateau – neboli Dong Vanská krasová náhorní plošina. Od roku 2010 je celá oblast UNESCO památka. Z cca 80 procent jsou hory tvořeny vápencem. Kromě přírody Unesco chce chránit i početné etnické menšiny, které zde žijí stále do větší míry tradičním životem (krásné kroje, zvyky apod). Díky Unescu se rozšířila povědomí o této krásné oblasti, takže na turisty jsou vesnice přece jen trošku připravené...ale nejezdí sem obrovské hordy turistů jako třeba do městečka Sa Pa – na to tu infrastruktura zatím chybí. Je to chudá oblast, v zásadě zcela závislá na zemědělství. Není tedy divu, že turismus je asi něco, co se tu uchytí a časem zásadním způsobem ovlivní městečka a vesnice. Otázka, jestli turismus přežijí i ty lokální etnické menšiny a jejich zvyky..a nebo je turismus semele jako jiné populární oblast i v Asii.

Ubytovali jsme se v 10AM homestay (z bookingu) a trošku jsme se dospali. Ráno pršelo a tak jsme nespěchali…Půjčili jsme si s Pájou skútr, naložili svoje krámy (doufal jsem, že tentokrát stativ a zrcadlovku použiju – jestli ne tak to už snad fakt nebudu na příští cesty tahat :)) a vyjeli jsme až po poledni směr Yenh Minh, krajina byla pěkná – ale nic z čeho by si člověk sedal na prdel. Zato asijský volný zpûsob řízení občas bavil...

Tím, že jsme vyjeli pozdě a čekalo nás 100km – tak jsme si případné delší zastávky na cestě nechali na poslední den, když zbyde čas.

Výhledy po chvíli začaly být fakt pěkné a cestu tak zdržovaly foto pauzy…ale nic dlouhého, přece jen jsme nechtěli přijet do cíle za tmy.

V necelé polovině jsme vystoupali do sedla Quan Ba – tady už šlo do tuhého, už jsem si začal představovat, jaké pecka fotky by se tu daly nafotit při správném světle a podmínkách – nám trošku mžilo a bylo zataženo…ale i tak jsme si ty výhledy užívali a u toho jsme si oblékli i další vrstvy oblečení a přehodili sandály za tenisky :).

Městečko Yenh Minh není ničím zvláštní, jen prostě je vhodně na cestě – těch 100km bylo tak akorát co jsme byli schopni v klidu projet…

Ubytovali jsme se v docela příjemném homestayi Phuc Ahn. Zajímavost byla skříň z nějakého hodně aromatického a voňavého dřeva…nejprve jsem si říkal, že pokoj museli vystříkat nějakou voňavkou

Ale Páje věděla, že některé dřeviny jsou takto aromatické, ač neví, o jaké dřevo jde.

Na večeři jsme si šli ulicí a náhodně jsme usedli do jedné z „restaurací“. Chtěli jsme si dát Bun Cha, ale dostali jsme Pho Bo. Ono domluvit se není moc jednoduché - samozřejmě naše výslovnost „Bun čá“ je zcela jiná než vietnamská :). Jak se občas stává, po chvíli podnikem, kde dlabeme Pho zastavili 2 Češi na skútru – Adam a Linda – tak se nám večeře protáhla příjemným povídáním.

Ráno nám brzký výjezd úplně nevyšel – přitom to byl dle předpovědi jediný hezký den. Po snídani v jiném podniku jsme se sebrali a vyjeli s větrem o závod do kopců. Cesta se vinula nahoru do sedel, dolu do údolí..to se opakovalo mnohokrát – co se neměnilo, byly překrásné výhledy…co chvíli jsem ubíral plyn případně zastavoval a dělal aspoň dokumentační cvaky.

Kromě vyhlídek na focení a dronování jsme se při cestě do Dong Vanu stavili v sídle krále hmongů (jedna z minorit). Postavil si se souhlasem tehdejší Francouzské koloniální vlády sídlo začátkem 20 století. Hmongové odnepaměti kontrolovali tuto klíčovou oblast, na hranici s Čínou.

Před Dong Vanem jsme si udělali ještě jednu foto zastávku co stála za to.

V Dong Vanu jsme odložili batoh a vyrazili na nejsevernější bod Vietnamu Lung Cu - nazývaný také North Pole. Cesta je na cca hodinku a jak jinak nabízí krásné výhledy :). Plán byl dojet tam, kouknout, a dojet zpět abychom stihli na západ dojet ještě na pár vyhlídek kus dál po cestě z Dong Vanu – další den počasí má být horší.

Bohužel potvrdili jsme si, že plánovat něco pouze s hodinovou rezervou v Asii není šťastné. Po cestě jsme narazili na místo, kde bagr rozšiřoval cestu. Cesta byla uzavřena a my čekali cca 30-40 minut, než si řekl, že už jsme čekali dost a uvolnil cestu pro vytvořenou zácpu:

Na vietnamský severní pól jsme se ale dostali, vyběhli jsme si po schodech k věži a pak i na věž – výhled asi mohl mít někdy kouzlo, ale teď tady probíhá mohutná výstavba nějakého paláce a bůh ví čeho ještě – takže klidně jsme si toto místo mohli odpustit.

Cestou zpět jsme samozřejmě chytli bagr znovu…a tím byl osud vyhlídek při západním světle zpečetěn. Tak jsme se kochali hold jen tím, co nám nabídly kopce po cestě zpět.

I tak jsme tam ještě dojeli, ale už to nemělo ty správné barvičky – i tak jsme jak se ukázalo další den udělali dobře :).

Páje začla být kosa a byla unavená, takže jsme šli rychle na večeři..a proč nezkusit hot pot? Sice za něj chtěli 300 000 dongů, ale tak aspoň to člověka prohřeje. Byl docela dobrý, nebyl teda pikantní – jak jsme trošku čekali..a poctivě jsme se nadlábli.

Přes noc jsme nakonec měli oba s Pájou teplotu, já se z ní ráno vyspal, Pája byla tuhá ještě v 10:00. Počasí bylo jemně deštivé a fest zataženo. Kolem 11 už to bylo lepší a tak jsme vyrazili.

Ty mraky byly bohužel tak nízko, že jsme do nich po chvíli stoupání vjeli..a takto v mracích jsme projeli ty nejvyhlášenější vyhlídky v okolí sedla Ma Pi Leng. Už jsme chtěli z vyhlídky odjet a jedna Francouzka na nás houkla, že se to rozkrylo…nooo..

Ale přece jen jak jsme sjeli ještě kus, tak jsme z mraků vyjeli a něco vidět bylo – sice bez barviček, ale zase se zajímavou atmosférou mraků :). - škoda, že vůbec nefoukalo, nemělo tak vůbec smysl vytáhnout stativ a zkusit to na dlouhou expozici.

Ale aspoň jsem zas něco cvaknul z drona.

Celkem nás tento den čekalo opět cca 100km – za mě asi nejkrásnější průjezd na skútru co se dá představit – projedete údolí, stoupáte nahoru do sedla a říkáte si, že lepší výhledy už příroda vymyslet nedokáže…Ale přehoupnete se přes sedlo, sjedete pod hranu mraků ... občas doslova - odtamtud jsme přijeli...

a otevře se snad ještě úžasnější výhled. Na každé serpentině se výhled trošku změnil a já měl chuť stále zastavovat a fotit. Trošku jsem se krotil, jinak bychom do noci nestihli přijet.

Rozptylování krásnou přírodou jsme dojeli do Du Gia těsně před tím, než padla tma.

Pro představu jak vypadá profil trasy pro tento den…

Hvězdy v noci samozřejmě vidět nebyly a východ slunce se nekonal, těžká poklice z mraků se ani o kousíček nehla. Ráno jsme se vrátili kus cesty zpět a pak odbočili na východ skrz kopce abychom uzavřeli Ha Giang loop – opět to celkem vycházelo na cca 100km.

Postupně krása krajiny klesala z 10 z 10 na slabších 9 z 10, kde se ustálila – ale už tím se trošku zvedla rychlost a my se dostali skrz údolíčka, sedla, serpentiny až na druhou stranu zpět na hlavní silnici. Nejvíce mě zde bavilo, jak jsme se koukli z jednoho sedla dolů do údolí, na cestičku na druhé straně dál do údolí a nebo někam do dalšího sedla..a pak jsme se tam dostali.

Poslední místo, co jsme stihli navštívit byla jeskyně Lung Khuy. Byla to cca 7km zajížďka na skútru a pak 1km do kopce ke vstupu. Díky unescu se zde povedlo postavit schody, natáhnout elektřinu a zpřístupnit po asíjsku krásnou jeskyni. Tato odbočka rozhodně stála za to, být taková jeskyně v Evropě, tak bude natřískaná lidmi..tady jsme měli to štěstí, že jsme byli zcela sami – a to dokonce i bez nějakého průvodce …jo, snad turisti budou vychovaní a nebudou krásné vápencové útvary ničit. Občas to je teda dost težké – neboť místy postavili chodník na místo, kde ze stropu leze stalaktit jaksi do cesty procházejícího turisty…zatím jsme se zvládli přikrčit, ale za pár set tisíc let už tam nikdo neprojde :).

Cestou zpátky do Ha Giangu jsme ještě narazili na dragon fruit stromy i s plodama...poprvé, kdy jsme to viděli na stromě a ne jen na trhu:)

Pak už Ha Giang., sprcha, šup do dalšího nočního autobusu – další zastávka ostrov Cat Ba.