Ho Chi Minovo město alias Saigon - jak se jmenovalo od pradávna, než ho komunisti přejmenovali po Ho Chi Minovi, je s 9 miliony obyvatel největší město Vietnamu.

V Ho Chi Minově městě, nás skutečně přivítalo pěkně teplé počasí – hold těch 1000 km na jih se muselo projevit.

Do města jsme jeli autobusem 109 (20 000 dongů za osobu), vystoupili jsme kousek od konečné stanice u parku 23/9 a zbyvajicích cca 500 m do hotýlku jsme došli. Večer jsme zašli na nějaký ten seafood a pak Pája někde vyhrabala vyhlášenou zmrzlinárnu (Ralphs artisan gelato) a čokoládovnu. Zmrzlina kopeček za 60 000 (tzn 60czk) – tož jednu jsme zkusili, byla dobrá – nejprve jsme teda využili možnosti ochutnat - ochutnali příchuť rybí omáčka (zajímavé, ale rozhodně bychom si ji nekoupili), potom zelený čaj (taky zajímavé ale ne-e), tak jsme zvolili vietnamskou čokoládu a to byla dobrá volba.

Další zastávka byla čokoládovna – Maison Marou Saigon. Na první pohled je vidět, že to není podnik pro běžného vietnamce :), čokoládu tam dělají přímo před vámi. Dali jsme si horkou čokoládu Signature Marou (90k dongů) a brownies (60k dongů). Obojí bylo výborné. Ale nic jsme si tu nekoupili, přece jen malá tabulka čokolády za 160k dongů = 160czk je docela dost :). Brownies bylo luxusní a jiné, než je člověk zvyklý - byly v něm oříšky.

Spali jsme v Nu Hotelu, který byl přímo na rušné ulici Bui Vien. Nenapadlo nás však, že to bude takový randál hluboko do noci. Ráno nás vyzvedla dodávka a jeli jsme na 2 denní výlet do delty Mekongu. Jediný organizovaný výlet, co jsme si koupili – domluvili jsme si to přes ženskou Mei doporučenou na stránkách vietnamista.cz. Stálo to teda 100 USD na hlavu, což mi přišlo hodně, ale za 2 dny bychom to v klidu jinak nezvládli.

Průvodce, kterého jsme měli – jmenoval se Huy – byl fajn klučina, vtipný a moc pěkně nám vysvětlil takovou hromadu věcí, že si toho většinu ani nepamatujeme :).

Odjezd od hotelu byl kolem 8 ráno. Měli jsme docela štěstí, kromě nás jsme cestovali ještě se 2 Francouzskama – Natalia a Marine – takže skoro prívátní výlet. Asi 2 hodiny jsme jeli k jednomu z ramen Mekongu. Nejprve jsme se podívali na pagodu, jméno si už nepamatujeme.

Pak jsme naskočili na lodičku a nechali se převézt na jeden z ostrovů – konkrétně ostrov jednorožce /Unicorn/.

Tady už to byla dost turistická show. Bylo zde totiž hodně turistických skupin, očividně všechny cestovky mají stejný program – ale couž. Delta Mekongu je velmi úrodná zemědělská oblast – nejen že zde je produkováno obrovské množství rýže, ale pěstují zde také hromadu všelijakého ovoce – samozřejmě manga, dragon fruit, marakuju, jackfruit, durian a mnoho a mnoho dalších, kde většinu ani neznáme. K tomu nám hrála lokální muzika – to bylo už skoro moc.

Pokračovali jsme ostrovem dál, ochutnali jsme drink z vody z kokosu s ledem a s plody mangrové palmy /Huy to nazýval water coconut/.

![koko drink]

Další zastávka byla u včelařů – vzhledem k tomu, že zde mají spoustu ovocných stromů, tak samozřejmě i chovají včely.

Včelky byly velmi mírumilovné a neštíply nás. Mohli jsme si samozřejmě koupit předražený med. Stejně tak na další zastávce jsme se koukli, že Vietnamci pěstují kakaovník a z něj dělají čokoládu. Viděli jsme i původní kamenný mlýnek, jak to zpracovávali kdysi. Čokoláda byla výborná v rámci ochutnávky, varianta s chilli byla opravdu ohnivá.

Aby toho nebylo málo, tak nás čekala další zastávka, zde dělali pro změnu kokosové bonbóny. Postup byl takový, že naškrábali kokosovou dřeň, tu vylisovali – z čehož dostali mléko (60 procent), k tomu obilný slad a cukr. To pak „zkaramelizovali“ v mísách nad ohněm s pořádným míchadlem.

Pak to tam ženská rozválela a nakrájela na malé kousky – jednotlivé bonbony. Jeden člověk jich udělá za den prý 2000 – 4000 tisíce :).

Pak už nás konečně čekal oběd – dostali jsme nějakou rybu, výborné vepřové a krevety.

V areálu, kde jsme měli oběd, byly i různé "atrakce". Například za 10 000dongů crocodile fishing - dostanete rybu na provaze a dráždíte tím z mostku krokodýly, kterých je v malém prostoru pod vámi tak 20-30. No krása - ochrana zvířat ve Vietnamu moc nefunguje.

Po obědě jsme se projeli na lodičce v jednom z kanálů mekongu, je to taková úzká říčka, která je na břehu lemovaná mangrovýma palmama – jeden z důvodu je ochrana půdy – výrazně to zpevní břeh.

Nasyceni jsme se opět nalodili do auta a jeli další 3 hodiny k dalšímu ramenu řeky Mekong, do největšího města oblasti – Can Tho. Taxi nás pak hodil do homestaye, kde jsme byli ubytovaní. Docela příjemné ubytování – zajímavost byla, že měli možnost si udělat část večeře sami – konkrétně jsme si každý udělali svojí vlastní Bahn Xao (vietnamskou palačinku). Všem se povedla a byla moc dobrá :)

Ráno jsme si přivstali a v 7:00 jsme už seděli na lodi, co nás odvezla na plovoucí trh na řece Mekong – úžasné a úplně jiné, než jsem čekal. Čekal jsem totiž něco jako plovoucí vesničku u Halong bay. Tady to bylo ale o tom, že zde v řece bylo zakotvených spousta lodí. A mezi tím se proplétaly lodičky těch co něco chtěli nakoupit. Klíč byl jednoduchý, prodávám ananas, melouny, manga – na lodi mám takový vysoký klacek, na kterém mám od každého ovoce napíchnuty jeden vzorek. Tzn zájemci vědí, co u mě můžou koupit. Huy nám ještě prozradil, že trh je kličový nejen pro obchod, ale také byl historický významný pro výměnu informací, hledání manželek apod :). Dálší zajímavost byla, že trh byl v provozu v zásadě každý den a většina obchodu se provedla hodně brzo z rána (klidně od 3 hodin) – důvodů je několik – vietnamci neměli a stále často nemají ledničky – proto nemohli nakupovat do zásoby, proto každý den a pak taky ráno nakoupí a pak přes den přeprodávají. Také zde jsou „velkoobchodní loďě“, které ovoce a zeleninu nakoupí a následně odvezou třeba do Saigonu.

Další zastávka byla pak v malé dílně na výrobu rýžových nudlí – tradičním způsobem. Mohli jsme si část procesu i vyzkoušet.

Dále jsme se na lodičce převezli na další ovocnou farmu – koukli jsme se na pepř, na jack fruit, pomela, manga..co bylo dost zajímavé tak bylo něco zvané bell apple - ale to jsme neochutnali. A pak ještě nějaké divnosti.

A měli jsme možnost i vidět krásně kvést strom, který plodí kešu oříšky.

Cesta zpět do Saigonu byla dlouhá necelých 200km – což v asijské dopravě je minimálně na 5 hodin.

Další den v Saigonu byl náš v zásadě poslední den ve Vietnamu – prošli jsme si nějaké trhy.

Saigon má hromadu krásných pagod a kostelů. Prošli jsme tedy i nějaké ty pagody. Byli sice relativně malé, ale moc pěkné.

Vše jsme prokládali výborným jídlem (bahn mi, bun cha..) a smoothie.

K večeru jsme se šli podívat na 2 významné budovy z doby, kdy byl Vietnam Francouzskou kolonií – kostel Notre Dam - který je bohužel v rekonstrukci a navíc ani nepouští turisty dovnitř.

A pak budova pošty – tu jsme stihli tak tak, zavírala v 6PM.

K Saigonu ještě na závěr – v Hanoji byl velký provoz, ale bylo to úplné prd proti tomu, co se děje v Saigonu. Po pár dnech ve Vietnamu už moc nevnímáte neustálé troubení a to, že kolem všude jsou mraky skútrů, není se čemu divit - někde jsme se dočetli, že registrovaných skútrů je ve městě 9 milionů. Reálné číslo bude však ještě větší. Pro čerstvé asijské turisty je zážitek už jenom procházení ulice. Prostě jdete a proud skútrů vás obtéká. Žádnou pěknou fotku provozu jsem neudělal, tak alespoň jednu ilustrativní, chvilku předtím, než jsme propluli na druhou stranu.

16 denní ochutnávka Vietnamu je téměř za námi, nezbývá, než se sem zas někdy vrátit. Úplně jsme vynechali střed Vietnamu a hory na severu také zaslouží opětovnou návštěvu.

Tak zase někdy …Tạm biệt

Autobusem z Tam Cocu jsme přijeli kolem 16:00 a rovnou jsme se šli ubytovat - měli jsme booknuty Hanoi Pleasant House, najít teda vstup do hostelu byl malinko oříšek...byl schovaný v takovém uličce, kam bychom rozhodně normalně nezavítali...ale jinak dobrý.

Výhoda tohoto ubytování byla, že poblíž byly 2 exkluzivní žrádelny. Jedna na bun bo nam bo a druhá, skrz kterou jsme vlastně museli projít, abychom se dostali do hostelu. Na večeři jsme si dali tedy bun bo nam bo, asi nejlepší co jsme kdy jedli, konečně trumflo i to z ČR :)

Pak jsme ještě zašli vietnamské "cukrárny", na kterou jsem náhodou natrefil v mapách a objednali jsme si 2 náhodné mňamky, obojí bylo luxusní - trošku to kazila ledová tříšť, ale i tak to bylo fakt chutné a hlavně dost neznámé.

Nějak jsme se dali dohromady s párem ze Slovenska - Richard a Ludmila /chtěli převést nožík do Čech, do letadla jim ho při další cestě nevezmou/. Potkali jsme se u Prague Pub na "beer street"

A trošku jsme se prošli v této rušné ulici..

a dali si pár točených piv (jediné točené co jsme našli byl Tuborg za 25 000 za cca 0.4l krýgl. Pokec to byl příjemný, Richard s Lulu pokračují další den na Filipíny, celkem cestují 3 měsíce - inspirující :).

Zároveň jsme na facebookové skupině o vietnamu narazili na týpka, co je původem z Čech a teď dělá taxikáře v Hanoji - domluvili jsme se, že nás za 200 000 dongů na letiště další den hodí.

Na snídani jsem zašel i s Richardem (měli hotel poblíž) na ono pověstné Pho Bo co máme na ulici. Podle našeho domácího, prodají za den 1000 misek Phočka a v 8AM je špička, my tam byli v 9AM a stále byla fronta..

Toto byl skutečně ten správný vietnam, hygiena by to zavřela okamžitě :), ale chuť byla výborná, navíc kolem sedělo hromada vietnamců - turisté žádní..

Po snídaní zpátky na pokoj, pobalit, půl hodinky počkat, až Pho trošku slehne a šli jsme na oběd :), museli jsme si totiž dát ještě jednou to luxusní Bun Bo Nam Bo.

Český vietnamec nás nabral dle dohody a odvezl v pohodě na letiště. Příjemně jsme pokecali, už je v Hanoji 3 roky, ze začátku to bylo těžké. Zasmáli jsme se tomu, jak se ve Vietnamu řídí. Potvrdil nám, že život není nejlehčí - taková normální mzda je 5 000 000 - 5000 czk, k tomu většinou lidé makají přesčasy apod. Potvrdil, že pořídit si auto ve Vietnamu není laciné. Daň je vysoká a tak obyčejné Hyundai hatchback asi i20tka vyšla na 700 000 000 dongu :). Tedy 700 000 CZK.

Odlet do Ho Chi Minova města proběhl v pořádku a něco přes 1000km letadlo VietJet Air zvládlo za 2 hodky (za cca 1400czk osoba včetně bagáže). Uvidíme co pro nás přichystá jih - teda kromě toho, že se oproti jihu budeme určitě víc potit.

Oblast okolo města Ninh Binh je známá mnoha zajímavými místy. To asi hlavní je tzv suchozemský Halong, tedy podobné krasové kopce, jako v Halong Bay – pouze na souši, mezi kopci teče říčka a aby toho nebylo málo, tak do toho v těch říčkách ještě pěstují rýži, tu jsme my nechytili, neboť je už dávno sklizená.

Cesta z ostrova Cat Ba samozřejmě trvala déle než měla, ale hlavní je, že jsme se na místo dostali – konkrétně do vesnice Tam Coc, která je kousek od Ninh Binh a hlavně je na kraji té oblasti. Nahodili jsme batohy a cca kilometr vesnicí jsme došli k ubytování, které nám doporučila teta Lída – shodou okolností tam byla před pár týdny. A my ho doporučíme komukoliv, kdo by se sem zase v budoucnu chtel vydat– fakt moc pěkné ubytování – Tam Coc Central Bungalow. Ubytovali jsme se ve 2 hodiny odpoledne. Protože sluníčko svítí a jedno z míst, kam jsme chtěli je profláknutá vyhlídka v areálu Mua Cave, tak vyrážíme – konkrétně na zapůjčeném kole. Cestou se stavíme na jídlo, náhodou jsme trefili a na výborné bagety Bahn My.

Cca po 5 km jízdy jsme u vstupu do areálu, ten je kyčovitě hezký, upravený – lidí je docela rozumně a my se vydáváme po schodech vzhůru, schodů je jak jsem se dočetl 500 a jsou poctivé, takže výstupem jsme se docela zapotili.

Nahoře je lidí o poznání víc, sluníčko ještě nezapadlo do standardního vietnamského oparu, ale bohužel nějak výrazně kompozici nezpestřuje. Údolí pod námi jsou již ve stínu.

Přesto je výhled pěkný a stojí za to. Bohužel listopad postrádá jeden důležitý aspekt, který by výhled udělal ještě kouzelnější - rýži :). Údolí pod námi a vůbec prostory, kde se pohybujeme totiž používají místní také pro pěstování rýže. Posuďte výhled bez a s rýží. Paní domácí nám řekla, že ideální z tohoto hlediska je květen.

Na nějakou zajímavou fotku standardní cestou to nevypadá, tak zase nažhavíme drona.

Na vyhlídce jsme cca půl hodinky, jakmile zapadne sluníčko tak se rychle vylidní. Ještě se trošku kocháme

A vyrazíme zpátky na kole - po tmě je to trošku sranda, ale bez problémů jsme dorazili zpátky do Tam Coc, v jedné restauraci si dali Bun Cha a Bun Bo Nam Bo – obojí takové průměrné ač dle trip advisoru i podle googlu to mělo být na 5 hvězd. Večer je ubytování ještě hezčí než za dne, pěkně mají vše nazdobené a osvětlené.

Ráno jsem si přivstal a zas trošku polítal v okolí dronem…

Kolem 8 jsme si dali snídani, která byla moc dobrá – formou „švédského stolu“ – i když pochybuju, že by to tak vietnamci nazvali. Jsou tam palačinky, vajíčka, passsion fruit, meloun, smažené nudle, prostě všechno co by člověk čekal :).

Tento den jsme měli v plánu „jen“ 2 místa – Trang An a Bai Dinh.

Nechat se povozit na lodičce okolo kouzelných kopců a skrze jeskyně lze totiž buď přímo v Tam Coc a nebo Trang An.

Půjčili jsme si skútr a cca 20 minut jeli do oblasti Trang An, ta má podle různých průvodců být zajímavější. Od roku 2014 jde o UNESCO památku. Vstupní komplex je velmi vkusně postaven a moc pěkně ctí tradiční architekturu. Za 200 000 dongů za osobu jsme si koupili vstup a přesunuli se do nástupní stanice na lodičky.

K dispozici jsou 3 různé cesty, liší se počtem jeskyní, délkou, počtem chrámů, které po cestě navštívíme. Ano, to jsem zatím neřekl, do té krásné kulisy, kam se chystáme totiž v minulosti postavili budhistické chrámy. Zvolili jsme tu variantu, která je podle různých článků nejméně frekventovaná.

Každá lodička má minimálně 3 pasažéry a tak jsme museli chvilku počkat. Po chvíli přišli 2 hromotluci z Holandska, kteří také zvolili variantu 1. Nasedli jsme na lodičku číslo 578, která má stejně jako většina ostatních lodiček, za pádly ženu. Chopila se vesel a už jsme frčeli říčkou vstříc jeskyním, džunglí porostlých kopců a budhistických chrámů.

Kromě toho občas potkáváme krásné lekníny, takové drobné spestření.

Chvilku po poledni jsme byli zpět, ještě než jsme sedli na motorku, tak jsem dronem trošku okouknul startovní místo ze vzduchu – uvidíme co z toho pak vznikne.

Na oběd jsme se stavili až kousek od odpoledního cíle – komplexu Bai Dinh. Zvolili jsme víceméně náhodně jednu pouliční restauraci. A tady se nám stala úsměvně příhoda. Kromě jídla (tradiční Pho a smaženych nudli), jsme si objednali vodu s citrónem a ledem – bylo docela dusno. Pití nám přinesli, ptám se Páji jak to chutná, a prý divně. Tak si cucnu svojí a hehe,..citrón tam byl, to né že ne…ale místo vody jsme dostali rýžovou pálenku. To bychom se asi trošku motali – po 3 deckách v tom teple. Paní domací jsem musel ukázat v google translatoru, že tam je alkohol, furt to ne a ne ochutnat. Pak se začla strašně smát. Dědula hold popletl petky :).

Nasyceni jsme se vydali do zmíněného Budhistického komplexu. Vstupné je zdarma, protože jsme chtěli mít klid na focení při západu slunce, zaplatili jsme 30000 za osobu a nechali se svést turistickým elektro autíčkem na druhou stranu areálu, celkem necelé 3 km. My tak projdeme celý areál pouze jednou, abychom se vrátili ke skútru. Areál je skutečně obrovský a ještě ho rozšiřují. Čímž se dostáváme k dalšímu faktu, celý areál je nový – na ploše 700 hektarů mezi roky 2003 a 2010 postavili komplex chrámů. Pár set metrů stranou od tohoto nového komplexu na kopci je stará pagoda a svatyně v jeskyních přilehlé hory.

Ač je areál nový, tak rozhodně stojí za návštěvu a hlavně kdybychom nevěděli, že je postavený před pár lety – tak to ani nepoznáme. Prošli jsme kolem stovek různě velkých sošek Buddhy

… podívali jsme se na obrovský zvon ve zvonové věži. Prošli jsme postupně 3 velké haly – vše má moc pěkný styl, krásně zdobené a s detailně propracovanými sochami. Vše obřích rozměrů.

Aby toho nebylo málo, tak kousek vedle chrámů je 100 metrová pagoda. Vstup do ní byl 50 000 dongů za osobu a světe div se, je v ní výtah – vzhledem k dusnu jsme ho využili a vyvezli se nahoru, výhled na celý areál rozhodně stál za to.

Západ se opět bohužel moc nekonal, sluníčko se přes opar smažilo dost, ale zlatá hodinka se nekonala. Přesto aspoň s tou troškou světla jsem chvilku polítal z dronem a tak budou i fotky z ptačí perspektivy. Například tím lze zakomponovat i samotnou 100m pagodu.

V areálu jsme zcela bez problému strávili 3 hodinky, sluníčko pomalu zapadalo a protože jsme byli rádi, že nám na skútru svítí aspoň přední světlo, tak jsme vyrazili na parkoviště. Abychom alespoň část trasy zvládli za světla.

Za cca půl hodinu jízdy jsme zpět v Tam Cocu – zastavili jsme se zase na Bahn Mi, tentokrát jsme trošku zaexperimentovali a dali si jako bonus bahn mi s tofu a arašídovým máslem.

Další den byl už trošku relaxační, ráno jsme se nasnídali a pak jsme si v klidu na terase četli. Až kolem 10 jsme vyrazili na procházku po okolí, která rozhodně stojí za to. Poblíž je sympatický malý chrám Thai Vi (popravdě od návštěvy Bai Dinh komplexu už všechny chrámy budou asi malé :).

Po cestičce za ním jsme se dostali skrz políčka k říčce, kudy plují turisté co si zvolí projížďku z Tam Cocu. Ty políčka jsou teď plná vody a různého bordelu, který místní průběžně čistí.

V poledne jsme byli zpět na ubytování, půjčili jsme si zase skútr a projeli si další kousek krajiny, cestou se stavili na oběd – opět kousek od rýžových „bazénků“.

Další zastávka pro nás byl chrám Bich Dong, zasazený opět do krásné scenérie. Vstup je přes mostek:

Prošli jsme jeden kolem chrámu v „přízemí“, po schodem jsme se dostali do „prvního patra“, kde je u skály další chrámek,

prošli jsme za něj skrz jeskyni, kde byla další svatyně a po dalších schodech tentokrát už zase venku z jeskyně k dalšímu chrámku. Člověk se neubrání pocitu, že buddhisté, kteří chrámy postavili a zvolili místo, měli moc dobrý vkus a hlavně se jim povedlo postavit vše hezky v souladu s prostředím.

Opět na skútru jsme se přesunuli dalších pár kilometrů k přírodní rezervaci Thung Nham. Vstupné je na místní poměry docela vysoké – 100 000 dongů za osobu. Hlavní cíl pro nás je část, které je ptačí rezervací a kde by se měla vyskytovat spousta ptáků. Už při vstupu vidíme, že z celého oblasti dělají super luxusní rezort a spíš takovou krásnou velkou zahradu.

Je vidět, že část areálu je ve výstavbě a výsadbě…my pokračujeme do ptačí rezervace. Došli jsme skrz chodník v lese až k vyhlídce, kde se otevřel prostor na pěkně usazené údolí, s tak akorát zarostlým jezerem – což vytvořilo ideální podmínky pro ptactvo – primárně pořádnou kolonii čápů a volavek.

Kocháme se výhledem, hulákáním čápů možná i půl hodiny než se vydáme zpět. Cestou zastavíme ještě k 1000 letému stromu, který tak rozhodně nevypadá :).

V parku jsou i nějaké jeskyně, ale na ty nám už čas nezbyl – navíc jeskyní jsme už pár viděli a tak se bez nich obejdeme, za tmy přijíždíme zpět do Tam Coc. Na večeři jsme se stavili opět do náhodné restaurace. Chtěli jsme si dát totiž ještě místní zvláštnost – kozu. Konkrétně jsme zvolili variantu s citronovou trávou, chilli a ještě čímsi :)…bylo to překvapivě dobré.

Další den byl čistý relax, autobus do Hanoi jede až okolo 13:00 a dopoledne jsme tedy proflákali čtením a na oběd jsme si dali zase Bahn Mi. Rozloučili se v krásném ubytování a autobusem se dostali do Hanoje.

Ostrov Cat Ba je druhý největší ostrov Vietnamu. Je to zároveň ostrov, který je hned vedle proslulé a turistický extrémně profláknuté Halong Bay, kam každý turista co navštíví Vietnam prostě musí jet – jde samozřejmě opět o krasové kopce, kterých v oblasti halong jsou tisíce. Typicky se bere 2 denní a nebo 3 denní plavba na relativně luxusní lodi a stojí to okolo 130 $ na osobu (ta 2 denní varianta). My zvolili ostrov Cat Ba, ten je sice také turistický, ale výrazně méně a podíváme se do Han La bay, tedy zátoky, která je poblíž Cat Ba a má vypadat v zásadě stejně jako Halong Bay, navíc nabízí i zajímavé vnitrozemí, kam si skočíme na skútru.

Noční autobus z Ha Giangu byl tentokrát úplně nový, ale jinak stejný typ jako minule. Odjezd byl v 6:30PM, odložili jsme si část věcí v autobuse a šli na večeři do místní „kantýny“.

Jdeme zpátky a koukáme, že autobus už je skoro na cestě a stojí…u odjezdu – zjistili jsme, že by řidič bez obav odjel dřív, naštěstí pár cizinců co jsme se s nimi krátce bavili donutili řidiče zastavit a počkat – nastupujeme a bylo 6:28 :). Cesta byla zase pořádně hrcavá a s člověkem to házelo i v zatáčkách – po žádné dálnici se fakt nejelo. Ve 4AM jsme dorazili do města Hai Phong.
Tady jsme zažili opět tu pravou Asii :). Nikdo neumí anglicky, takže autobusák nám ukáže, vemte si věci a pojďte za mnou – tak poslušně jdeme, dojdeme k jinému autobusu, tam jiny týpek ukáže tady ne, pojďte za mnou jinam – a dovede nás do čekací haly, máme si sednout. Z internetu vím, že v 6AM má odjíždět ferry na ostrov Cat Ba, podle GPS a mapy jsme cca 15 km od přístavu – takže nás tam něco musí odvézt. Zkouším aspoň s google translatorem s týpkem mluvit co a jak – potvrdil, že ferry jede v 6 a pak ukázal, že máme počkat…čekáme, čekáme…5:40AM, už začínám být nervózní – jdu zase za týpkem, ukazuje že čekáme. No tak co, nějak to dopadne.

V 5:55 přijíždí jiný autobus z Ha Giangu, naložíme se a jedeme do přístavu, konečně. Cestou se platí mýto – aha, proto tam náš původní autobus nechtěl;) ). V přístavu jsme v 6:20AM tedy podle všeho ferry už odjelo…no je tu jiný, takže to vypadá ok – nalodíme se a přeplouváme na ostrov.

Po cestě vidíme ohromné věže ve výstavbě, těžko odhadnout jak jsou vysoké, ale přes 100m to bude. Hned si říkám, aj aj…Cat Ba asi čeká nějaká výstavba a brzo z toho bude další Ha Long – tedy turistická top destinace pro masy. Na internetu jsem našel článek, že byla započata zatím příprava infrastruktury na masivní rezort, který překope velkou část východního pobřeží ostrova. Investice ve výši 3 miliard USD – no asi jsme přijeli v nejvyšší čas.

A jinak jako bonus máme to, že vyšlo sluníčko, je zcela jasno a hezky nám to vše obarvilo – tedy poté, co vylezlo nad všudypřítomný opar.

V přístavu čeká minibus, namáčkli jsme si a bez problému se dostali na hotel. Takže závěr, v asii se nemá smysl stresovat, nějak to dopadne)

Hotel jsme přes booking zabrali Cat Ba Family hotel – na recepci fajn kluci, co umí pěkně anglicky. Odložili jsme si zavazadla, vzali to nejnutnější a vyrazili. Půjčili jsme si na hotelu skútr za 80k, doplnili benzín a vyjeli do vnitrozemí. Počasí je krásné, sluníčko svítí a my si užíváme krásnou kopcovitou krajinu. Nejprve jedeme do národního parku Cat Ba, platíme vstupné 80k za osobu a jdeme na cca hodinový výšlap na kopec, odkud je podle všeho krásný výhled na džunglí pokrytý ostrov. Cesta je dobře upravená, jde pěkně zprudka většinou po kamenech čí schůdcích bujnou vegetací.

Moc lidí nepotkáváme, jak se blížíme k vrcholu tak už lidí je více – ale stále je to v pohodě.

Vydrápali jsme se nahoru a výhledy teda rozhodně stojí za to, je to fakt překrásný výhled na nekonečnou zeleň s hromadou kopečků. Pája počkala na první vyhlídce já jsem se vydrápal ještě na další a výhled odsud byl snad ještě lepší.

To v právo na fotce je právě ta první vyhlídka.

Další zastávka je jedna z jeskyní snadno dostupných z cesty – jeskyně Trung Trang. Opět relativně malá jeskyně s krásnými útvary.

A jako jsme již zvyklí, byli jsme zde opět úplně sami..teda až na občasný nálet netopýra.

Opět jsme naskočili na skútr a jeli cca 20 minut na úplný sever ostrovu – z internetu víme, že tam je ne zcela oficiální vyhlídka, kdy se dá občas vylézt po žebříku na kopec, kde jsou vysílače. Už cesta přes ostrov sama o sobě byla zážitek, takže jsme nebyli nějak výrazně zklamaní, když paní poblíž vyhlídky jednoznačně ukázala, že nahoru se nedostaneme..nevadí, nažhavili jsme drona a koukli o co jsme přišli a udělali pár fotek.

Zpátky na skútru jsme to vzali trošku jinou trasou po pobřeží, počasí nám stále přálo, sluníčko svítilo a výhledy byly fajn. Skočili jsme do hotelu pro stativ a jeli na vyhlídku nad městečkem Cat Ba – oblíbená „Canon fort“, která je dlouhodobě známá jako nejlepší vyhlídka je bohužel už pár měsíců zavřená a tak jsme šli na vedlejší kopec, kde je vysílač a má tam být také pěkný výhled. Cesta je trošku zamaskovaná, ale na mapách se dá snadno najít (mapy.cz i maps.me mají stejné podklady).

Vyhlídka je to pěkná, na jednu stranu jsme koukali na zátoku, kde byly hromady lodí – zdálo se nám jich tam až nějak moc. V tu chvíli jsme si vůbec totiž neuvědomili, na co se to vlastně koukáme. Víme, že poblíž Cat Ba se nachází rybářská plovoucí vesnice…na tu jsme se totiž koukali.

Na druhou stranu jsme viděli škaredé město Cat Ba se zátokou a zapadajícím sluníčkem.

Co focení trošku kazí je fakt, že celá oblast je skoro neustále v oparu, takže když se sluníčko přiblíží k horizontu, tak zapadne za tento opar – na jednu stranu je to zajímavé, je vidět rudý kotouč, ale na stranu druhou už vůbec nebarví…

Na večeři jsme skočili do podle trip advisoru dobré restaurace – dali jsme si rybu. Měli rybu co nazývali rockfish, objednali jsme si ji se zázvorovo rajčatovou omáčkou a udělanou na páře. Byla trošku moc měkká, takové bláto…ale chuťově dobrá.

Druhý den na Cat Ba byl jasný – jednodenní výlet na lodi po okolních ostrůvcích. Přes hotel jsme si to bookli u Green Trail Tour, která na tripadvisoru má moc dobré hodnocení – stálo to 25 USD na člověka, což je dost příjemná cena – vzhledem k tomu co to vše obsahuje. V 8 jsme nasedali na loď spolu s dalšími 20 turisty a vyráželi z přístavu. Nejprve jsme propluli skrz rybářskou plovoucí vesnici, na kterou jsme se dívali den předtím.

Náš průvodce se jmenoval Than a byl fakt výborný. Například nám předal pár zajímavých informací o lidech na plovoucí vesnici. Pár jich zná osobně. Rodiny zde žiji po generace, v tom u Cat Ba žije nyní kolem 200 rodin. Každá rodina má svůj sektor, kde mají domeček a kde chovají ryby – takové mořské sádky. Zdroj obživy jsou tedy ryby chované „u baráku“ a pak chlap s klukama a sousedama vyráží na moře lovit ryby – tyto výpravy jsou prý až 3 týdny dlouhé a potom co se vrátí, tak prý smrdí tak, že musí spát na zemi – 3 týdny vedle ryb, ani si to nechci představit.

Kromě toho mají v těch svých chatičkách internet, televizi, satelit a samozřejmě karaoke…a také mají všichni chytrý telefon, instagram, facebook. Za posledních 15 let se jim život díky těmto věcem dost zpříjemnil a co říkal Than, tak jsou spokojení.

Jinak samozřejmě to hlavní z celého dne byla plavba mezi krasovými kopečky, kterých je v této oblasti podle Thana něco přes 300.

Cca hodinu a půl jsme strávili na kajaku – kde jsme proplouvali mezi kopci a skrz jeskyně, trošku podobné jako EL Nido na ostrově Palawan na Filipínách, ale přesto jiné :).

Po další plavbě jsme se přesunuli až na kraj Halong Bay – vůbec nikdo tu ale nebyl a zde jsme měli zastávku na plavání /voda takhle v listopadu má příjemných 25 stupňů/.

A to už nám pěkně vyhládlo, tak nám připravili v této krásné kulise oběd. S Pájou jsme to docela vychytali – u stolu jsme seděli se 2 Francouzi, kteří byli vegani – takže nám vůbec nešáhli na rybu, na maso a my měli teda jídla až až..

Další zastávka byla při cestě zpět do Cat Ba – Monkey Island. Vylodili jsme se na pláži

a vyrazili na vyhlídku, průvodce nás upozornil, že to je trošku náročnější a že místy jde o lezení po skále. Navíc tam bylo docela dost lidí – nahoru jsme se dostali a výhled byl pěkný.

Zbývalo se pouze na lodi dostat zpátky do městečka, trošku si odpočinout a skočit na večeři – tentokrát jsme vybrali docela vyhlášenou ač zastrčenou restauraci, kde mají dobře vařit a dělají dobré drinky – Quiri Pub. Navíc tam dělají jednu z nejlepších kokosových káv ve Vietnamu, podle recenzí. Ta byla fakt výborná, zkusím si ji někdy udělat doma.

Jídlo jsme si dali s nějakou mořskou havětí..

A drinky to celé završili – oba jsme si objednali z výběru speciálních drinků. Pája si dala Omai a já Pho. Zejména to Pho bylo teda něco – bylo to z a fakt to vonělo jako polévka Pho a trošku to tak i chutnalo – fakt kouzelné :).

Oba dny na Cat Ba jsme měli krásné počasí, trošku kompenzace za Hagiang. Navíc další den při odjezdu a přesunu na další destinaci prší, takže nám to fakt vyšlo výborně.

Autobusem jsme se dostali ve 4 ráno do městečka Ha Giang v severním Vietnamu – hlavní městečko stejnojmenné provincie. Je to startovní bod pro tzn Hagiang loop – tedy okruh, který člověka proveze překrásnou hornatou krajinou.

Hlavní oblastí našeho zájmu je pak Dong Van Karst Plateau – neboli Dong Vanská krasová náhorní plošina. Od roku 2010 je celá oblast UNESCO památka. Z cca 80 procent jsou hory tvořeny vápencem. Kromě přírody Unesco chce chránit i početné etnické menšiny, které zde žijí stále do větší míry tradičním životem (krásné kroje, zvyky apod). Díky Unescu se rozšířila povědomí o této krásné oblasti, takže na turisty jsou vesnice přece jen trošku připravené...ale nejezdí sem obrovské hordy turistů jako třeba do městečka Sa Pa – na to tu infrastruktura zatím chybí. Je to chudá oblast, v zásadě zcela závislá na zemědělství. Není tedy divu, že turismus je asi něco, co se tu uchytí a časem zásadním způsobem ovlivní městečka a vesnice. Otázka, jestli turismus přežijí i ty lokální etnické menšiny a jejich zvyky..a nebo je turismus semele jako jiné populární oblast i v Asii.

Ubytovali jsme se v 10AM homestay (z bookingu) a trošku jsme se dospali. Ráno pršelo a tak jsme nespěchali…Půjčili jsme si s Pájou skútr, naložili svoje krámy (doufal jsem, že tentokrát stativ a zrcadlovku použiju – jestli ne tak to už snad fakt nebudu na příští cesty tahat :)) a vyjeli jsme až po poledni směr Yenh Minh, krajina byla pěkná – ale nic z čeho by si člověk sedal na prdel. Zato asijský volný zpûsob řízení občas bavil...

Tím, že jsme vyjeli pozdě a čekalo nás 100km – tak jsme si případné delší zastávky na cestě nechali na poslední den, když zbyde čas.

Výhledy po chvíli začaly být fakt pěkné a cestu tak zdržovaly foto pauzy…ale nic dlouhého, přece jen jsme nechtěli přijet do cíle za tmy.

V necelé polovině jsme vystoupali do sedla Quan Ba – tady už šlo do tuhého, už jsem si začal představovat, jaké pecka fotky by se tu daly nafotit při správném světle a podmínkách – nám trošku mžilo a bylo zataženo…ale i tak jsme si ty výhledy užívali a u toho jsme si oblékli i další vrstvy oblečení a přehodili sandály za tenisky :).

Městečko Yenh Minh není ničím zvláštní, jen prostě je vhodně na cestě – těch 100km bylo tak akorát co jsme byli schopni v klidu projet…

Ubytovali jsme se v docela příjemném homestayi Phuc Ahn. Zajímavost byla skříň z nějakého hodně aromatického a voňavého dřeva…nejprve jsem si říkal, že pokoj museli vystříkat nějakou voňavkou

Ale Páje věděla, že některé dřeviny jsou takto aromatické, ač neví, o jaké dřevo jde.

Na večeři jsme si šli ulicí a náhodně jsme usedli do jedné z „restaurací“. Chtěli jsme si dát Bun Cha, ale dostali jsme Pho Bo. Ono domluvit se není moc jednoduché - samozřejmě naše výslovnost „Bun čá“ je zcela jiná než vietnamská :). Jak se občas stává, po chvíli podnikem, kde dlabeme Pho zastavili 2 Češi na skútru – Adam a Linda – tak se nám večeře protáhla příjemným povídáním.

Ráno nám brzký výjezd úplně nevyšel – přitom to byl dle předpovědi jediný hezký den. Po snídani v jiném podniku jsme se sebrali a vyjeli s větrem o závod do kopců. Cesta se vinula nahoru do sedel, dolu do údolí..to se opakovalo mnohokrát – co se neměnilo, byly překrásné výhledy…co chvíli jsem ubíral plyn případně zastavoval a dělal aspoň dokumentační cvaky.

Kromě vyhlídek na focení a dronování jsme se při cestě do Dong Vanu stavili v sídle krále hmongů (jedna z minorit). Postavil si se souhlasem tehdejší Francouzské koloniální vlády sídlo začátkem 20 století. Hmongové odnepaměti kontrolovali tuto klíčovou oblast, na hranici s Čínou.

Před Dong Vanem jsme si udělali ještě jednu foto zastávku co stála za to.

V Dong Vanu jsme odložili batoh a vyrazili na nejsevernější bod Vietnamu Lung Cu - nazývaný také North Pole. Cesta je na cca hodinku a jak jinak nabízí krásné výhledy :). Plán byl dojet tam, kouknout, a dojet zpět abychom stihli na západ dojet ještě na pár vyhlídek kus dál po cestě z Dong Vanu – další den počasí má být horší.

Bohužel potvrdili jsme si, že plánovat něco pouze s hodinovou rezervou v Asii není šťastné. Po cestě jsme narazili na místo, kde bagr rozšiřoval cestu. Cesta byla uzavřena a my čekali cca 30-40 minut, než si řekl, že už jsme čekali dost a uvolnil cestu pro vytvořenou zácpu:

Na vietnamský severní pól jsme se ale dostali, vyběhli jsme si po schodech k věži a pak i na věž – výhled asi mohl mít někdy kouzlo, ale teď tady probíhá mohutná výstavba nějakého paláce a bůh ví čeho ještě – takže klidně jsme si toto místo mohli odpustit.

Cestou zpět jsme samozřejmě chytli bagr znovu…a tím byl osud vyhlídek při západním světle zpečetěn. Tak jsme se kochali hold jen tím, co nám nabídly kopce po cestě zpět.

I tak jsme tam ještě dojeli, ale už to nemělo ty správné barvičky – i tak jsme jak se ukázalo další den udělali dobře :).

Páje začla být kosa a byla unavená, takže jsme šli rychle na večeři..a proč nezkusit hot pot? Sice za něj chtěli 300 000 dongů, ale tak aspoň to člověka prohřeje. Byl docela dobrý, nebyl teda pikantní – jak jsme trošku čekali..a poctivě jsme se nadlábli.

Přes noc jsme nakonec měli oba s Pájou teplotu, já se z ní ráno vyspal, Pája byla tuhá ještě v 10:00. Počasí bylo jemně deštivé a fest zataženo. Kolem 11 už to bylo lepší a tak jsme vyrazili.

Ty mraky byly bohužel tak nízko, že jsme do nich po chvíli stoupání vjeli..a takto v mracích jsme projeli ty nejvyhlášenější vyhlídky v okolí sedla Ma Pi Leng. Už jsme chtěli z vyhlídky odjet a jedna Francouzka na nás houkla, že se to rozkrylo…nooo..

Ale přece jen jak jsme sjeli ještě kus, tak jsme z mraků vyjeli a něco vidět bylo – sice bez barviček, ale zase se zajímavou atmosférou mraků :). - škoda, že vůbec nefoukalo, nemělo tak vůbec smysl vytáhnout stativ a zkusit to na dlouhou expozici.

Ale aspoň jsem zas něco cvaknul z drona.

Celkem nás tento den čekalo opět cca 100km – za mě asi nejkrásnější průjezd na skútru co se dá představit – projedete údolí, stoupáte nahoru do sedla a říkáte si, že lepší výhledy už příroda vymyslet nedokáže…Ale přehoupnete se přes sedlo, sjedete pod hranu mraků ... občas doslova - odtamtud jsme přijeli...

a otevře se snad ještě úžasnější výhled. Na každé serpentině se výhled trošku změnil a já měl chuť stále zastavovat a fotit. Trošku jsem se krotil, jinak bychom do noci nestihli přijet.

Rozptylování krásnou přírodou jsme dojeli do Du Gia těsně před tím, než padla tma.

Pro představu jak vypadá profil trasy pro tento den…

Hvězdy v noci samozřejmě vidět nebyly a východ slunce se nekonal, těžká poklice z mraků se ani o kousíček nehla. Ráno jsme se vrátili kus cesty zpět a pak odbočili na východ skrz kopce abychom uzavřeli Ha Giang loop – opět to celkem vycházelo na cca 100km.

Postupně krása krajiny klesala z 10 z 10 na slabších 9 z 10, kde se ustálila – ale už tím se trošku zvedla rychlost a my se dostali skrz údolíčka, sedla, serpentiny až na druhou stranu zpět na hlavní silnici. Nejvíce mě zde bavilo, jak jsme se koukli z jednoho sedla dolů do údolí, na cestičku na druhé straně dál do údolí a nebo někam do dalšího sedla..a pak jsme se tam dostali.

Poslední místo, co jsme stihli navštívit byla jeskyně Lung Khuy. Byla to cca 7km zajížďka na skútru a pak 1km do kopce ke vstupu. Díky unescu se zde povedlo postavit schody, natáhnout elektřinu a zpřístupnit po asíjsku krásnou jeskyni. Tato odbočka rozhodně stála za to, být taková jeskyně v Evropě, tak bude natřískaná lidmi..tady jsme měli to štěstí, že jsme byli zcela sami – a to dokonce i bez nějakého průvodce …jo, snad turisti budou vychovaní a nebudou krásné vápencové útvary ničit. Občas to je teda dost težké – neboť místy postavili chodník na místo, kde ze stropu leze stalaktit jaksi do cesty procházejícího turisty…zatím jsme se zvládli přikrčit, ale za pár set tisíc let už tam nikdo neprojde :).

Cestou zpátky do Ha Giangu jsme ještě narazili na dragon fruit stromy i s plodama...poprvé, kdy jsme to viděli na stromě a ne jen na trhu:)

Pak už Ha Giang., sprcha, šup do dalšího nočního autobusu – další zastávka ostrov Cat Ba.

Cesta s Aeroflotem moc nepřekvapila…nečekali jsme žádný luxus a ani jsme ho nedostali. Místa bylo aspoň pocitově nejmín z dosavadnich dálkových letů, jídlo bylo dost bez chuti. Letiště v Moskvě bylo hodně velké, ale zase zároveň stísněné – na gatu, kde se odlítalo do Vietnamu se nedalo hnout – milion Vietnamců zablokovalo celý prostor a nedalo se ani vystoupit z eskalátorů.

Do Hanoje jsme se však dostali bez problému, dokonce i zavazadla nám vyjely na páse – takže pecka. Když teda opomeneme fakt, že jsme v letadle skoro oka nezamhouřily a je 9 hodin ráno. To, že booking zadarmo zajistil k rezervaci ubytování odvoz z letiště, je třešnička na dortu. Kolem 11 hodiny jsme byli již ubytovaní a vyrazili jsme na průzkum Hanoje.

Nejprve nasytit – dali jsme si Banh Mi – výborné Vietnamské bagetky, pozůstatek Francouzské koloniální doby. Bagetky jsou naplněné různým masem, zeleninou, koriadrem a pak do křupava opečené v „toustovači“.

Naše kroky směřovaly k Chrámu literatury, na který jsme se těšili – cestou jsme šli několikrát kolem vyhlášené železnice, která projíždí skrz Hanoj trošku netradičně ...

Chrám samotný byl skutečně moc pěkný – vstupné bylo 30 000 dongů – tedy 30 czk. Prošli jsme si ho křížem krážem. Památka je jednak esteticky velmi pěkná – krásně upravená zahrada, doplněná stavbama tradiční architektury, přesně jak si to člověk představuje :) - pagoty, prohnuté dvojité střechy, bonsaje, zvony apod. Zároveň je vidět, že v minulosti se ve Vietnamu použiválo jako písmo rozsypaný čaj podobně jako v Číně. Nyní už používají latinku – ne že by to jakkoliv pomohlo pro pochopení…

Chrám pochází někdy z 11. století a je jednou z nejvýznamnějších památek ve Vietnamu. Ve své době šlo o extrémně důležitý krok, který centralizoval vzdělávání celého Vietnamu a sjednotil vzdělávací systém.

Zajímavost je, že chrám je vyobrazen na 100 000 dongovské bankovce…

Na oběd jsme zašli do blízké restaurace, dali jsme si nějaké smažené nudle a smaženou rýži…

Kousek od chrámu literatury začíná vládní čtvrť..zde se nachází také spousta ambasád, včetně té naší.

Za další kilometr na nás vykoukla komunistická architektura v celé své síle. Ho Chi Minhnův pomník a jeho okolí. Se vším všudy – rudé vlajicí vlajky, vojácí v nažehlené uniformě s píšťalkou…asi to tu lidi berou vážně :) . Celá oblast je jedna velká promenáda, kde se jistě davy nadšených soudruhů schází.

Trošku se v tom ztrácí další Hanojský magnet – jednonohá pagoda – ne že by to byla nějaká pecka, ale asi se to vidět musí :).

Odtud jsme se přesunuli na Unesco objekt – Hanojskou citadelu. Docela pěkná procházka, budova má dlouhou historii a nabízí hezké výhledy. Vstup je tradičních 30 tisíc dongů.

Odtud jsme se vydali zpět do starého města. Náhodou jsme potkali onen pověstný hanojský vlak, co jezdí skrz město.

A konečně jsme trošku polevili, u katedrály ve starém městě…okolo jsou krásné kavárny a my si poprvé dopřály místní specialitku – egg coffee. Chutnalo to moc dobře..

To už se setmělo, za tmy jsme se prošli kolem jezýrka Hoan Kiem (Jezero meče – spojeno s legendou o kouzelném meči…) – místo má krásnou atmosféru, nejezdí tam večer skútry a tak je docela klid. Lidí je samozřejmě všude kolem hromada – zejména místní vietnamci, ale i zahraniční turisti.

Než jsme došli na noční trh – tedy ulici, která se na noc předělá na cca 700m dlouhé tržiště..tak jsme se museli proboxovat přes dav mladých vietnamců, kteří na severním břehu jezírka byli na koncertu, který co nevidět asi měl začít. Pro nás highlight nočního trhu je obchůdek se smoothies – nejvíc nás zaujalo kombo – mango + avokádo + passion fruit – a to byla panečku pecka. Za 35 000 dongů (35 czk).

Unaveni celodenním chozením jsme šli zpět do hotelu dříve …a v 10 hodin večer jsme padli za vlast, asi těch pár hodin pseudospánku v letadle nestačilo.

Další den jsme se pěkně prospali, nikam jsme nespěchali. V hotýlku jsme si dali snídani, pak zašli do kavárny, která předchozí den byla narvaná k prasknutí a nakoupili jsme nějaké ty suvenýry.

Kávárna Dream Beans Coffee byla fakt super, klučina kávě fakt rozuměl (narozdíl od nás ). Sedli jsme si na „bar“ a koukali jak kafe dělá…jel pěkně podle stopek a vše vážil na gramy.

Podniky okolo katedrály byly vůbec moc příjemné. Vrátili jsme se zpět do hotýlku, dali si další kolo sprchy a provedli checkout – batožinu jsme si nechali na recepci.

Nejdřív jsem se nechal ostříhat u místní holičky - zážitek, dokonce ostřihání zakončila žiletkou..ale žádná nehoda se nestala…

Vydali jsme se skrze staré město, kde to žilo o trošku míň než v noci, ale provoz byl furt neustálý. Potkávali jsme samozřejmě i pouliční prodejce kytek, ovoce apod – na tradičním kole narvaném k prasknutí sortimentem a s tradičním kloboukem.

Takto jsme se dostali na tržiště – Dong Xuan. Když se řekne vietnamská tržnice, tak tomu všichni u nás doma rozumí, tady toto byla vietnamská tržnice na druhou :).

Jen jsme se prodrali uličkami oblečení, suvenýrů,bot a bůh ví čeho všeho a po cca 10 minutách došli k Bun Cha „restauraci“, o které jsme četli že je výborná.

Přišli jsme současně se 2 Němci a tak jsme dostali společný „stůl“.

Nasyceni jsme šli dalších cca 20 minut k Západnímu jezeru, které je na sever od starého města :). Zde je moc pěkná pagoda – Tran Quoc Pagoda.

Tady jsme vzali GRAB (asijský uber) a skočili na kytkový trh – takhle odpoledne už to je skoro poloprázdné, ráno je zde prodejců prý výrazně víc – ale i tak to bylo zajímavé.

Odtud opět Grabem cca 20-30 minut (zejména díky provozu) na druhý břeh Červené řeky (za 70 000 dongu) a zpět na „náš“ břeh jsme to vzali pěšky železničním mostem Long Bien. Má cca 2km a byl to zážitek. Kromě kolejí ma ještě 2 pruhy pro skútry a po stranách úzký chodníček pro chodce. Načasovali jsme to perfektně, protože pomalu zapadalo sluníčko a než zapadlo do oparu, tak trošku celou kulisu zabarvilo.

Z mostu se nabízel zas trochu jiný pohled na Hanoj. Hned vedle ni jsou totiž i nějaké políčka a plantáže…ke konci mostu jsme se dostali nad jednu z dopravních tepen Hanoje. Nebo teda nejdřív nad ulici, kterou jsme s Pájou přejmenovali na „ananasová ulice“ – hádejte proč :)

A pak teda konečně ta dopravní tepna…která byla zpestřena tím, že na zdi podél cesty je nejdelší mozaika na světě. Kousek můžete vidět zde:

Takto z nadhledu jsme mohli vidět, jak se daří v provozu bez pravidel projet skrz – například když typek bez opav jede do protisměru a křižuje hromadu aut a skútrů.

Další zastávka byl právě se budující noční trh – zamířili jsme na náš oblíbený spot – smoothie pouliční prodavačka…dali jsme si další 2 pecky : mango s passion fruit (ano mango máme rádi) a pak experiment, který vyšel na výbornou – soursop (česky jsme to nenašli)…a to byla teda pecka – chutnalo to jako kříženec hrušky a jablka – moc zajímavé.

Před návratem na hotýlek jsme se ještě stavili ke katedrále…a měli jsme štěstí, probíhalo zřejmě nějaké zahájení mše – před katedrálou, s hudebním doprovodem…

Pak už teda konečně zpět na hotýlek, vyzvednout batožinu a počkat na dopravce, co nás vyzvedne a odveze do Hagiangu. Slečna na recepci nás příjemně překvapila – nabídla nám možnost si ještě hodit sprchu – což teda bodlo :)

A snad poslední intenzivní zážitek dnes je autobus – jedeme lůžkovým autobusem. Čeká nás asi 7 hodin – cílová stanice Ha Giang.

Vylosovali jsme si 5 lůžko na konci autobusu, kde jsme bohužel nakonec samozřejmě v pěti :). Tak dobrou noc. Tady je 23:00 a náš čeká ještě 5 hodin...

Asii už máme trošku procestovanou, ale Vietnamu jsme se zatím nějakou shodou okolností vyhnuli. Takže teď když máme něco přes 2 týdny, tak zkusíme aspoň něco málo dohnat.

Vietnam je hodně velká země - od severu na jih to je po cestě určitě 2000km. Z toho vyplývá, že samozřejmě nezvládneme projet ani setinu. A jak již víme, při cestování platí dvojnásob, že když je něčeho moc, tak je toho příliš.

Takže čas budeme věnovat jenom pár místům:

• Hanoi - hlavní město - první dva dny (pokud se zapomenou v Moskvě zavazadla, tak 2 dny snad budou stačit)
• krásné hory na severu u hranic s Čínou - oblast okolo Ha Giangu (1)
• ostrov Cat Ba u zátoky Halong (2)
• okolí města Ninh Binh (3)
• Saigon alias Ho Chi Minh city...a hlavně 2 denní výlet do delty Mekongu (4)

Přílet do Hanoje, odlet ze Saigonu. To mezitím bude směs autobusové přepravy, jízdy na skútru, přelet ze severu na jih...

Na cestu jsme si vyměnili pro začátek cca 14k CZK na USD. Na místě vyměníme za vietnamské dongy - kurz bude velmi snadný za přepočet - 1000 VND = 1 CZK. Zbytek budeme řešit výběrem z bankomatu.

Jako obvykle jsem si nedal říci a zas tahám hromadu foto techniky...takže teď jen doufejme, že počasí výjde a zážitky i fotky budou stát za to :).

Teď už jen v klidu na letiště, nasednout do Aeroflotu, přesednout v pořádku v Moskvě a v sobotu v 9AM tamního času budeme v Hanoji. Časový posun oproti naší časové zóně je +6 hodin. Tedy v 9AM tamního času jsou 3AM našeho CET času.

Přílet kolem 15:15 na letiště Puerto Princesa. Přes internet jsme měli koupený lístek za 16USD na 18:00. Bohužel dřívější jel v 15:30 a to by bylo trošku nereálné. Čas navíc se hodil, protože byly trošku problémy s lístkem a řešili jsme to přes agenturu. Nakonec se vše domluvilo a v 6PM jsme seděli v dodávce. No...nicméně směr na El Nido jsme reálně odjeli až v 19:15. Z Puerto Princesy je to cca 250km. Sice se jede po zpevněných cestách, ale dost to háže a stejně ta cesta trvala včetně asi půl hodinové pauzy skoro 5 hodin. Ubytování v El Nidu jsme měli hned vedle autobusáku. Ubytování se ukázalo v pohodě - čisté, klimatizace fungovala...okolo 1:30 ráno jsme už spali :).

Ráno jsme si trošku přispali, dali jsme si snídani v penzionu a kolem poledne jsme vyrazili na pláž Los Cabanas nějaké 3 km na jih od El Nida.

Prošli jsme se po pláži až na konec, tam byla restaurace, kde jsme si dali oběd. Na pláži jsme se ještě trošku poflákali a vyrazili jsme zpět na penzion, kde jsme si dali ještě další spánkovou injekci. Na západ jsme šli na nedalekou pláž Corong Corong, která je příhodně orientovaná na západ. Oblaha byla luxusní a aspoň něco se povedlo cvaknout.

Na večeři jsme si zašli na té samé pláži do vyhlášené pizzerie - Bella Vita. Na místní poměry dobrá pizza za 400 PHP (160CZK - tzn na Filipíny hodně drahé jídlo). Ale není se čemu divit, El Nido je dost drahá destinace.

![pizza]

Do El Nida se jezdí zejména kvůli krásným ostrůvkům v okolí. Mnoho agentur pořádá tzv. Island Hopping tours. Tzn lodička nabere turisty a projede s nima několik míst. Je to už dost turistické, ale ve 2 lidech si člověk nepronajme loď pro sebe, to by se prodražilo. Objednali jsme si na další den tzv Tour A. Malilinko jsme byli nervózní z předpovědi počasí. Mělo pršet od rána do večera. Přes noc pršelo, ráno pršelo taky, takže se zdálo, předpověd bohužel vychází. Po chvíli pak už nepršelo a tak jsme získali trošku optimismu. V 8:40 nás vyzvedl tricykl a odvezl do El Nida na pláž, kde začíná většina lodních výletů. Tady počasí vypadalo o poznání hůř :)

Průvodce nás ale uklidnil, prý dále na ostrůvcích to je v pohodě. Vyráželi jsme v 10 hodin. Naše loď se jmenovala Kleinkris 3 nebo tak nějak :). Měli jsme docela štěstí, naše lodička byla sice docela velká, ale bylo nás okolo 10 lidí. Hned ze začátku jsme se zpřátelili s Axlem z Německa a Zachem z USA.

Počasí bohužel nebylo takové to typické azurové s mráčkama. Ale i tak ty pohledy stály za to.

První zastávka byla Big Lagoon. Loď zakotvila před “vstupem” do laguny. Půjčili jsme si za 250PHP kajak a z vesela jsme vyrazili do Laguny. Big Lagoon se jménuje oprávněně. Propádlovali jsme ústí laguny (odhadem tak 400m).

A pak se před námi otevřela samotná laguna. Obklopena ostrýma skalama. Byl to pohled, který stál za to. A ani lidí tady nebylo nějak příliš, na celou lagunu to mohlo být třeba okolo 4 kajaků.

Projeli jsme ji křížem krážem. Vegetace občas lezla až k vodě a narazili jsme tak i na opičáky co tam dlabali nějaké plody.

Na této zastávce jsme byli kolem hodiny. Pak jsme se vrátili na loď a pokračovali jsme dále. Další zastávka byla Secret Lagoon. Tady už to bylo s lidma horší :). Tato tajna laguna je schováná za úzkým průlezem, kde se udělala fronta. Samotná laguna je prťavá. Mohla mít třeba 20 metrů v průměru.

Další zastávka byla docela dobrý a fakt velký oběd. Všichni jsme se nadlábli fakt poctivě. Takhle přejezení jsme přejeli kousek dál na luxusní šnorchlovací spot. Byli jsme tam pouze my, žádná jiná loď a šnorchlovali jsme skoro hodinu. Krásné a rozmanité korály, spousta rybiček. Měli jsme štěstí a párkrát se roztrhala obloha a zasvítilo sluníčko. To vždycky přidá barvičky a pod vodou to vypadá o to lépe.

Poslední zástávka byla pláž zvaná 7 commandos. Tady jsme už měli sluníčko po celou dobu. Měli jsme možnost si tak užít ty pravé kýčovíte pohledy.

A k tomu jsme si dali čerstvý kokosák - na takové lukrativní lokalitě za 50PHP, to překvapilo :). Navíc jsme dostali nějaký protekční - měli jsme co dělat abychom ho vypili.

Pak jsme si ho nechali rozseknout a snědli jsme i dužninu. Byl hodně mladý, dužnina byla skoro krémová. Navíc nám udělali z kokosáku i stylovou lžičku na dlabání.

Zpět do El Nida jsme se vrátili kolem 4:50. Rozloučili jsme se s posádkou, vzali tricykl zpátky na ubytko a běželi jsme na Corong Corong pláž na západ slunce. Ten se bohužel nekonal a tak jsme se po chvíli vrátili na penzion.

Rovnou jsme objednali druhý z doporučených výletů - tzv tour C. Tentokrát zaměřenou zas na jinou část ostrůvků.

Počasí ráno vypadalo o malinko lépe než předchozí den, ale stále žádný zázrak. Alespoň nebyly takové vlny, předešlý den se ani tour C kvůli počasí nejela. Povedlo se nám domluvit stejnou loď a dokonce opět s Axlem a Zachem.

První zastávka byla na Helikopter Island. Vypadá trošku jako helikoptéra :). Zde jsme si užili opět šnorchlování a občas nás štípla i nějaká ta malinká medůzka.

Další přejezd byl výrazně delší a dostali jsme se až ke vzdálenějším ostrůvkům tohoto souostroví. Pohledy to byly skutečně krásné. Proplulo se mezi skálami, které se tyčili na obou stranách okolo nás, sem tam na ostrůvcích vykukovala krásná plážička. My projeli až k dalšímu profláklému místečku - Secret Beach. Na tuto plážičku bylo nutno proplavak otvorem - fakt pecka.

Samotná pláž byla takový malý kousek vody a malinká pláž, jak jinak - opět obklopena skalami.

Na další zastávku jsme přejeli na jednu z těch plážiček na úpatí skal. Tam naši průvodci vynosili opět bohátý oběd.

Jak už je zvykem, pořádně přejezení jsme přejeli kousek na další luxusní šnorchlovací spot. Bylo tu trošku hlouběji, ale o to hezčí šnorchlování to bylo.

Poslední zastávka byla Hidden beach :). Jsou hodně originální s těma názvama. Každopádně to bylo v pohodě místo, ale z těch všech asi nejslabši. Zajímavostí bylo, že jsme našli ve vodě malého vodního hada.

Každopádně i tento den vyšel k naší spokojenosti. I bez ideálního počasí to byl krásný zážitek. Tour A a tour C jsou obecně považovány za nejlepší. Obě se nám líbily a není se čemu divit, že El Nido je tak populární destinace.

Rouzloučili jsme se se Zachem, který z El Nida odjel ještě odpoledne a s Axlem jsme se domluvili na večeři. V 19:00 jsme se potkali v jedné hospodě na pláži a dali jsme si pořádně do nosu :).

Objednali jsme si rybu, kterou nazývají unicorn neboli jednorožec.

A pak ještě nějakou :)..a k tomu pár krevet.

K tomu jsme si dali pár pivek a pak jsme si objednali místní Filipínský rum. Axel procestoval už o poznání více zemí než my. Takže jsme si povídali i o Quatemale, Kolumbii apod. No domů jsme vyrazili tricyklem až někdy po 11 hod večerní.

Ráno Pája přebalila batožinu a já jsem vyrazil vyměnit zbývajicí USD na pesos, koupit lístek do Puerto Princesy na 25.prosince a půjčit skútr. Náš plán je totiž další 2 noci přespat na Nacpan pláži 25km na sever od El Nida. Na recepci mi nabízeli skútr za 600 za den, kousek od penzionu za 500 PHP za den a o 500m dál sem se dostal už na docela pěkných 1100PHP za 3 dny. Sice mu nešlape tachometr, ale jede :).

Opustili jsme penzion, kde jsme strávili 4 noci a skočili ještě do města, kde jsme se potkali se Zbyškem, kamarád z ČVUT. Naprostou náhodou jsme zjistili, že jsme oba na El Nidu a zrovna i ve stejný čas :). Pěkně jsme si popovídali, přečkali jsme několik dešťů a kolem 13:00 jsme se rozloučili a my nasedli na skútr a vyrazili na sever. To už zase pršelo jak z konve, takže jsme nasadili i pláštěnky. Světe div se, asi po 15 km jsme opustili deštivé mračna a začlo svítit sluníčko.

Pak nás čekala odbočka z hlavní cesty, to už jsme se blížili pláži.

Pláž je teda něco - krásný písek, na délku má asi 4km. Už se pomalu rozvíjí turistický ruch, ale lidí tam je furt minimum.

Ubytování jsme si na Vánoce nadělili moc pěkné. Krásné klimatizované chatky hned u pláže. Ubytovali jsme se, dali jsme si oběd a šli jsme pláž trošku prozkoumat. Na jihu má být pěkná výhlídka a taky že byla. Bohužel je zavřena a nějaký vůl to prohlásil za soukromý pozemek.

Stejně jsme otevřel branku a prolezl jsem tam, výhled by šel - na západ i na východ by se to dalo použít.

Popravdě na západ slunce to později začlo vypada trošku nadějně, takže jsme vzali fotovercajk a vyrazili na tuto vyhlídku znova. Po chvíli za náma přišel prudič s tričkem security guard a prý že tam nesmíme, že to je soukromý pozemek. Mezitím slunko zapadlo zas za mrak a tak jsem se s ním hádal asi 3 minuty a pak jsme rezignovali a odešli. Na pláži jsme pak ještě udělali pár fotek, obloha se přece jen trošku obarvila a nakonec to bylo docela ok.

Budík jsem si dal pro jistotu na 5:30. Obloha se trošku vyčistila a tak to vypadalo trošku nadějně. Pěkný východ by byl pěkný Vánoční dáreček. Zabalil jsem teda vercajk a vyrazil přes pláž zase na “private property”. Odvázal jsem provázek, otevřel si branku a vylezl zase na vyhlídnutý spot, sednul jsem si na zem schovaný za keříkem od budky toho prudiče ze včerejška. Ale doufal jsem, že bude stejně ještě chrápat. No...východ vypadal nadějně...ale pak přišel mrak a zakydnul to, takže zas nic :). Mám z toho pěkně názorný timelapse. Vrátil jsem se na chatku, nahodil plavky a šel jsem během zjistit jak vlastně je ta pláž velká. Vzal jsem to na jeden konec, na druhý konec a zpátky a vyšlo to na 7km. Takže pláž bude krásných 3.5km - to jde :). U toho přišla příjemná dešťová přeháňka, sluníčko se vyhouplo přes kopec a nad mořem ukázalo pořádnou duhu. Ale bohužel jsem šel běžet bez foťáku :).

Po běhu jsem se na 15 minut naložil do moře, docela dobrý relax. Zvyknul bych si.

V 8:30 jsem byl zpátky na chatce. V 9:30 jsme šli s Pájou na snídani. Člověk kouká na pláž, jí snídani a k tomu poslochá anglicky zpívané koledy - zajímavé :).

Celý den jsme pořádně proflákali.

Zaimprovizovali jsme a udělali si Vánoční stromeček :)

Na pozdní oběd jsme skočili do vedlejší hospody, jídlo bylo fakt výborné. Hlavně zeleninové těstoviny. Taková zajímavá rajčatové omáčka na nich byla a chutnaly trošku zauzeně. Fakt výborné.

Na večer jsme si objednali rybu - asi to nebude kapr, ale něco tady lokálního čerstvého z moře. Tak jsme byli zvědavi. Zbytek dne jsme taky proflákali. K večeru se pořádně rozpršelo..takže déšť se nevýhýbá ani Nacpanu. Štedrovečerní večeře stála za to. Rybu jsme si objednali ve 2 variantách - grilled a sweet and sour.

Pršelo celý večer.

V 5:30 mě vzbudil budík, obloha vypadalo opět trošku nadějně, tak jsem to šel zase zkusit na oblíbenou zakázanou vyhlídku. Pohled je to pěkný, sluníčko nakonec zpoza mraků nevylezlo, ale i tak jsem tam vydržel hodinku a užíval jsem si výhled.

Vrátil jsem se na chatku, trošku ještě dospal a kolem 10:00 přece jen vykouklo sluníčko a my jsme se s Pájou šli projít na vzdálený konec pláže.

V 12:00 jsme provedli checkout, skočili jsme si ještě za voucher (1+1 koktejl) na 2 drinky do sousední restaurace.

Rozloučili jsme se s recepčníma a vyrazili zpět na El Nido. Po cestě jsme se ještě stavili do vychvalované restaurace Tambok. Dali jsme si vyhlášené jídla - Chicken Insala a Chicken Adobo Sa Gata. K tomu jsme si dali teda ještě předkrm a zákrm.

Odjížděli jsme spokojeni. Vrátili jsme skútr a na penzionu počkali až nám pojede dodávka do Puerto Princessy.

Ráno v 10:00 letíme do Manily.

Přílet na letiště Panglao - zbrusu nové, otevřené před pár týdny. Nikam jsme nespěchali a proto jsme zvolili nejlevnější variantu - vzali jsme autobus (2x50PHP) do Tagbilaranu na autobusák. Holčina průvodčí (autobusy, jeepneye atd tu mají průvodčí, kteří průběžně vybírají za jízdy peníze za jízdu) nám ukázala správný autobus, kterým jsme pak jeli až do Lobocu (Taky 2x50PHP). Na ubytování to bylo asi 10 minut chůze. Bylo pořádné vedro.

Ubytování jsme měli opět přes booking.com. V penzionu Stefania Grass Paradise Inn - exteriér fakt moc pěkný, dokonce i s bazénem, pokoj trošku slabší, ale v pohodě. 1500PHP za noc bylo zatím nejdražší ubytko (cca 600czk).

Objednali jsme si pozdní oběd - docela dobrý, velká porce a naopak skoro nejlevnější co jsme zatím měli :) (150PHP).

Trošku jsme si odpočali, půjčili si skútr a odfrčeli do Butterfly Centra u Bilaru na Night Safari - měli jsme hodinku k dobru, tak jsme si přošli motýlí zahradu. Měli tam pár pěkných motýlu.

Night Safari je noční procházka džunglí s průvodcem /za osoby 900PHP/. Marlon - náš průvodce nás vyzvednul v 18:00 v centru a na motorce nás odvezli do Raja Nikatuna Národního parku. Na night safari, když má člověk hooodně štěstí, lze zahlédnout nártouny filipínské. Chvilku jsme čekali, než zapadne sluníčko. Až po setmění se totiž džungle probouzí. Během toho kolem nás poletovali opičáci - makaci.

Během noční procházky džunglí jsme viděli různou havět - hmyz především - pavouky, hnusné mnohonožky, škorpiony, žáby, hady.... Viděli jsme i krásně zbarvené ptáčky jak spí vysoko na větvích. Nartouny však nikoliv :). To by byla fakt velká náhoda.

Ke konci začlo pršet, ale po chvíli naštěstí přestalo. Takže noční návrat na skútru do Lobocu už probíhal zase bez deště. Zkušeně jsme si zabalili brýle s čirým sklem - to je takhle při noční jízdě na skútru záchrana.

Potom, jak náročný den jsme měli, jsem byl rád, že se povedlo v pořádku dojet na ubytování a hned po sprše jsme vytuhli. Spali jsme jak zabití skoro 11 hodin. Dali jsme si pozdní snídaní na ubytování - docela dobrou (slanina, vajíčka, toustový chléb a palačinka)

Další den byl na pohodu, dopoledne jsme si prošli Loboc. Koukli jsme se na rozbitý kostel, který před zemětřesením musel vypadat hezky. Zašli jsme si do pekárny - mají tam hromadu sladkých věcí, tak jsme si řekli - že toho ochutnáme více. Není to žádný zázrak, ale dá sa.

Odpoledne jsme vyrazili na procházku cca 3km podél řeky Loboc k ubytování Nuts Huts.

Je to kousek za městem. Došli jsme podél břehu až na místo přímo naproti ubytování a houkli jsme na chlapíka, který pro nás přijel.

Ubytování Nuts Huts je vážně pěkné, uprostřed ničeho. Nebýt děsivých turistických lodí s hlasitou hudbou, tak i přes den tam je božský klid. Teda když opomineme hlučící přírodu okolo. Tím jsme nakousli malou vadu na kráse. Z městečka Loboc totiž občas vyjíždí loď s asi 30 turistama, kde je živá hudba a nějaké to jídlo. Hrají tam samé hity, které se pak nesou po řece a ruší právě onen klid. Naštěstí jich tam teď nejelo tolik, takže nás to až tak netrápilo. My jsme si v Nuts Huts půjčili lodičku a pádlovali jsme olejem proti proudu až k vodopádům, tam jsem si trošku zaplaval.

Pak jsme v klidu dojeli zpátky - moc příjemný a pohodový zážitek.

V Nuts Huts jsme si dali i večeři - začli jsme zákuskem - zmrzlina s mangem. A pak jsme si objednali salát a nějaké kuřecí kari s rýží. Bylo to docela v pohodě, žádné pecka, ale ani propadák. Za chvíli přišel pár Čechů, tak jsme s něma trošku pokecali.

Před odchodem jsme si tu ještě objednali výlet na lodi na světlušky :). Loď nás vyzvedne na našem ubytování v 8:30PM. Poté jsme se vydali zpět na ubytování.

Firefly tour jak to nazývají se ukázala nakonec jako velmi příjemný zážitek. Měsíc zrovna dorůstal a byl cca v půlce, k tomu bylo jasno. Takže loď plula po řece a my jsme se dívali na břehy plné palem a různých dalších stromů za svitu měsíce. Asi po půl hodině jsme dopluli ke stromu, který byl plný poletujicích světlušek. Takovou světluškovou světelnou show jsme ještě nikdy neviděli. Fotka je s delší expozicí, takže je vidět, jak tam ty světlušky poletují. Taky je vidět, že loď se hýbala, takže strom není úplně ostrý :).

Po snídani jsme si půjčili skútr na 2 dny (2x350 PHP). První vylet byl nějakých 20km do Tarsier rezervace u vesničky Corola. V noci jsme nártouny neviděli, tak jsme se na ně podívali alespoň za denního světla, když - jako noční tvorové - nejsou aktivní a chrápou.

Prohlídka byla hodně rychlá - průvodkyně nás během 20 minut vzala hopem přes malý areál rezervace a ukázala nám 4 nártouny, jak polochrápou na větvích. Byl to docela zážitek, takový prcek to je..s velkýma kukadlama. Velikost asi tak do ruky. Ale do ruky je vzít nemůžete, protože by spáchali sebevraždu. Živí se v noci zejména hmyzem. Zajímavé je, že má oči větší než mozek :). Na fotce zrovna skoro chrápe, takže to není vypovídajicí.

Po prohlídce jsme se vratili do Lobocu, provedli přebalení a okolo 11:00 jsme vyrazili na skůtru směr Carmen. Je to cca 35 km, takže cca 40-50 minut pohodové jízdy. Cestou lze obdivovat rýžová políčka, hustý les a později i pověstně čokoládové kopce, kvůli kterým do Carmen jedeme.

V Carmen jsme se ubytovali u skvělého týpka v hostelu 7P2 bed and breakfast. Čokoládové kopce mají hlavní 2 výhlídky - jednu u Carmen a druhou u Sagbayanu. Trošku jsme si odpočali, odložili krosnu a vyrazili na tu méně navštěvovanou u Sagbayanu. Je to krásná cesta necelých 30km dlouhá. Skoro celou cestu jsme se kochali výhledama na rýžové pole, na čokoládové kopce. Vyhlídka samotná popravdě trošku zklamala očekávání, ale dalo se.

Měli tam ale moc dobrý ledový čaj se zázvorem a dali jsme si i buko pie (takový kokosový koláč, chutná po kokosu, ale není moc výrazný).

Cesta zpátky byla ještě hezčí, protože sluníčko trošku popolezlo. Navíc jsme viděli místní makat na políčkach - chlapík s vodním buvolem oral políčko, dále pak skupina místních sadila rýži.

V ubytování jsme si vyzvedli stativ a jeli jsme cca 5 km na hlavní vyhlídku na čokoládové kopce. Tady bylo o poznání více lidí, většina jich natěšeně čekala na západ slunce. Vyhlídka tu byla výrazně lepší než ta předchozí. Nachází se na jednom z vyšších kopců, takže z plošiny nahoře je fakt vidět široko daleko. Jak vidíte, krajina je to skutečně působivá.

Nabízí se otázka, proč se ty kopečky nazývají čokoládové. Jde o to, že ke konci suchého období - duben, květen - už nejsou tak krásně zelené, ale získají hnědou barvu.

A ještě teoretická vsuvka k tomuto unikátu. Celkem se na cca 50km2 nachází skoro 2 tísíce kopečků, které výpadají jak kdyby je někdo uplácal . Ve skutečnosti jde o trávou pokrytý vápenec. Takže si zde příroda pohrála s pomocí eroze a udělala bábovičky. Typicky jsou okolo 50 m vysoké, nejvyšší má okolo 120m.

Bohužel co čert nechtěl, na západě byl takzvaný ..... mrak, který sluníčko v tom nejlepším schoval a tak západ nepřinesl bohužel vysněné barvičky.

Cestou ke skútru jsme náhodou potkali ještě klučinu z Čech, říkal, že byli cca týden na ostrově Camiguin. Krásná přiroda, sopky...ale bohužel jim pršelo.

Za tmy jsme se vrátili na ubytování. Náš hostitel nám doporučil místní podník na večeři - Don Ricard. Zašli jsme tam a dobře jsme udělali. Holčiny tam měly navařeno asi 10-15 různých jídel. Vybrali jsme si 5 misek (každá miska stála 40PHP). K tomu jsme si dali rýži a královsky jsme se najedli.

K tomu tam přišli děti zpívat Merry chrismas a dostali za odměnu pár drobných.

V 4:45 jsem měl budíka, s tím že podle počasí případně vyrazíme na východ slunce na výhlídku na čokoládové kopce. Byl by to zas jiný pohled a nejspíš bychom tam byli sami. No, kdybychom to ráno nakonec vyjeli, tak tam budeme sami na 100%. Protože celou noc pršelo a ráno tomu bohužel nebylo jinak. Dali jsme si tedy flákací dopoledne. Chvíli jsme pokeceli s hostitelem - skutečně fajn chlapík. 40 let žil v Itálii, byl i ženat. To nakonec nevyšlo a tak se vrátil na Filipíny. I když jsme neměli snídaní v ceně, tak nám donesl čaj a nějaké pečivo.

V 10:00 přestalo pršet a my jsme se rozhodli konečně vyrazit na cestu. Chtěli jsme si Bohol ještě trošku užít, ale protože počasí vypadalo všelijak, tak jsme zvolili středně dlouhý okruh zpátky do Lobocu - cca 100km. Z Carmen na jih směr pobřežní městečko Jagna a pak po pobřeží zpátky. No byla to sranda, co si budeme povídat :). Počasí mohlo být lepší :). Nezbylo, než nasadit pláštěnky.

Jízda za deště byla docela v pohodě, výhledy byly trošku omezené oblačností, ale i tak to byl fajn zážitek. To tak jedeme do prudkého kopce a najednou motorka začne vydávat divný zvuk. No, pro vylepšení zážitku jsme chytli defekt zadního kola. Vrátili jsme se asi 300m k poslednímu baráčku, vypadalo to nadějně. Měli tam 2 auta a velký dům. Zavolali jsme a poprosili o pomoc. Mamka se s náma začla bavit a synka zatím pověřila spravením kola. Nakonec usoudili, že budou muset s motorkou k švagrovi cca kilak dolů z kopce. Tak synek vzal skútr a sjel k němu - od nás si vyžádal zatím jenom 40 PHP za zalepení. Asi za 20 minut přijel s tím, že zalepit to nepůjde. Duše byla na propíchnutá pořádně na několika místech hřebíkem. Tak jsem mu dal dalších 120PHP i na novou duši. Trvalo to..trvalo. Přes hodinu jsme si povídali s 2 ženskýma a kolem poletovali děti. Naštěstí jsme stáli pod střechou. Na fotce vidíte, kde jsme čekali a taky onu zatáčku s hřebíkem.

Nakonec přijel a motorka vypadala v pořádku. Rozloučili jsme se, nasedli a vyrazili dále směr Jagna. Zbývalo nám ještě asi 25km. Po 15 minutách jizdy jsme se konečně přehoupli přes kopce a začli sjíždět dolů k moři, přestalo pršet...sundali jsme si pláštěnky a postupně jsme začli osychat :). Výhledy se taky otevřely.

V Jagna na křižovatce byl McDonalds :), měli jsme hlad a málo času, tak jsme se tam najedli. Když jsme nasedli znova na skútr, tak na nás chlapíci přes cestu něco volali a ukazovali na kolo. Ha...to snad není možné. Znovu defekt?? No jooo...ukázali nám, že kousek za mostem je servis. Odtlačili jsme skútr do servisu. Chlapík za 30 sekund vyndal plášť a zasmál se, že prý tam máme malou duši - 250 místo 300.. Tak aspoň že jsme s tím dojeli sem :). Prošli jsme pul městečka a nakonec našli obchod, kde měli správnou duši - dalších 190PHP.

K tomu si chlapík řekl o 50PHP za výměnu a konečně jsme vyjeli. Zbývalo 50 km po pěkné cestě po pobřeží.

V Lobocu jsme vrátili skútr, vzali odložený batoh a vyrazili na zastávku. Autobus nejel a my jsme tedy zvolili cestu Jeepneyem. To je vždycky zážitek :).

Dojeli jsme až do centra Tagbilaranu. Po setmění to v tom našem Jeepney vypadalo jak ve výsadkovém vozidle :))

Velké město, provoz, čichové vjemy...no prostě tady bychom se fakt nechtěli zdržovata déle než je nutné. Ubytovali jsme se v Jazz-M Pensionu 5 minut chůze od terminálu trajektu směr CEBU. Ještě jsme skočili na průzkum okolí s cílem něco ulovit. Mimochodem na Filipínách jsou fakt posedlí Vánoční výzdobou. Je to extrémně vidět na domech zámožnějších - jsou osvětlené jak vánoční stromeček.

Ráno jsme v pohodě vstali, pojedli dost slabou snídaní co byla v ceně a došli na terminál. Koupili jsme si lístek za 500PHP za osobu. Pak jsme si museli na jedné přepážce vyzvednout proti jízdence ještě lístek s místem sedadla. Poslali nás s batohama na přepážku, kde jsme zaplatili dalších 100php za zavazadlo a odevzdali batožinu. Odtud nás poslali na přepážku, kde jsme zaplatili 20php za osobu jako poplatek za použití terminálu. No jo, prostě Asie :).

Ferry byl fajn, rozumně klimatizovaný a cesta do CEBU trvala 2 hodiny.

Během jízdy posádka zazpívala merry christmas a pak vybírala dobrovolný příspěvek :)

Přesně podle jízdního řádu. V 10:20 jsme byli v CEBU a měli jsme přes 3 hodiny čas na to, dostat se na letiště. Proto jsme opět mohli zvolit levnější variantu. Naháněči nabízeli dopravu za 500PHP. My jsme jeli přijemně klimatizovaným autobusem s jedním přestupem za celkem 110 php.

V 13:55 - tedy podle harmonogramu, jsme odlétli z Boholu na Palawan.

Jeepney ze Sagady nas hodil do Bontocu. Řidič věděl, že jedeme do Banaue a tak nám zastavil přimo na místě, odkud se tam jede a houkl na nás, že to je naše místo. Nějaký týpek nám sundal batohy ze střechy a ukázal nám, že právě odjela dodávka směr Banaue, takže budeme muset počkat až pojede další. Jako téměř všude v Asii, řidič pojede až se mu vozidlo naplní cestujícími. Takže jsme čekali 40 minut na “Banaue terminal” :)

Cestou do Banaue jsme si občas užívali krásné výhledy do údolí plných rýžových políček a občas pohledy do mlhy :). V Banaue nás chlapík vyhodil u turistického centra, kde jsme zaplatili 50PHP turistickou taxu a s holčinou jsme si domluvili dopravu tricyklem do Batadu a další den vyzvednutí na 15:00. Cena 700PHP za směr. Přeložili jsme pár věcí od Páji do mojeho batohu a brali jsme pouze můj batoh - místa moc není. Musel jsem i tak sedět za řidičem :).

Je to sice necelých 20km, ale po pořádných krpálech, takže cesta byla skoro na hodinu…jednou jsme museli i vysednout, protože by to s náma neubrzdil. A před jedním obzvláště vypečeným stoupáníčkem chlapík zastavil a nakapal olej na hnací řetěz motorky :)). Po cestě opět byly krásné výhledy. Na pár místech nám chlapík zastavil a vybízel nás k focení…pak že nám i udělá fotku. Fakt příjemný chlapík, takže jsem mu pak dal i nějaké to spropitné.

Cesta nevede až do Batadu, je třeba jít kus po svých. Nahodili jsme batohy a pomalu jsme přešli do trošku jiného světa. Po cestě jsme si potvrdiili, že jdeme správně - cedule s naším ubytováním jsme našli(booknutým přes Agodu, booking.com tady nic moc nenabízel).

Mobilní signál se ztratil a my se dostali do vesničky Batad. Začlo pršet a my vytáhli deštníky. Spolu s vlhkostí 150% a teplotou okolo 30 stupňů jsme si fakt připadali jak v soundě :).

Na kraji vesničky jsme opět zaplatili turistický poplatek 50PHP za osobu a za chvíli se před námi začlo otevírát neskutečné údoli Batadu. A to pořádně. Schody, po kterých jsme sestupovali dolů do údolí, byly pořádně strmé.

Za nějakých 5-10 minut klesání jsme došli skrz vesnici až k ubytování Batad View Inn and Restaurant.

Ujal se nás pan domácí - Ramon a jeho dcerky. Ukázali nám pokoj - čístý, jednoduchý pokoj s krásným výhledem do údolí.

Měli jsme hlad jak ..velký hlad a tak jsme si objednali jídlo. Mezitím si s námi povídal Ramon, představil nám velmi sympatickou babku Felisu (vůbec netušíme kolik ji tak mohlo být) a vysvětlil, že má svoje vlastní políčka, takže nám může řict jak pěstování rýže funguje a provede nás po okolí. Standardně si průvodce nebereme, ale tady jsme o tom uvažovali, ne že bychom netrefili na vyhlídku nebo k vodopádům, ale cestičky vedou kolikrát skoro skrz barák, s místním člověkem si pak člověk připadá vhodněji. Navíc paní nám byla symatická a tak jsme se domluvili, že další den ráno vyrazíme na procházku.

Počasí se umoudřilo, pokochali jsme se ještě trošku výhledem z okna pokoje.

Podle mapy.cz jsme se šli projít na hlavní vyhlídku do údolí, ne vždy byla cestička úplně zřejmá, ale nakonec jsme ji trefili.

Procházka to byla překrásná, šli jsme víceméně po vrstevnici a pod námi byly všude rýžová pole.

Asi 500 metrů od vyhlídky začlo zase pršet a my jsme se rozhodli to otočit.

Dali jsme si sprchu a sešli dolů objednat večeři. Začli jsme kecat s párem Amíků z Kalifornie Emilia a Peter - doktoři, kteří pracují na své atestaci.

Poprosili jsme Ramona o místní specialitku - rýžové víno. Láhev nám dal za 250PHP. Chuť zajímavá :)..byli jsme rádi, že ji pijeme ve 4 a ne ve 2 :). Ramon nám vysvětlil, že rýži vysuší, pak orestují (uzená chuť je v tom víně dost patrná) a pak dají kvasit. Za cca týden mají hotovo :).

Ještě jsme láhev nedopili a dorazil náš starý známý ze Sagady - Scotty. Sympaťák hasič si k nám sednul a v této sestavě jsme si povídali asi do 9PM, když už jsme byli všichni unaveni a šli jsme spát. Zajímavá byla třeba diskuze o zdravotní péči a hlavně pojištění. Třeba Emilii museli odoperovat slepé střevo, přišla jí účtenka za 70 tisíc $. Byla naštěstí pojištěná, a tak musela platit “pouze” 5 tisíc $.

Dal jsem si budíka na 5AM, aby mi náhodou neutekl pěkný východ. Pohled z okna byl malinko optimistický, proto jsem si zabalil fotovercajk a vyrazil s čelovkou na vyhlídku - naštěstí jsem z minulého dne znal cestu:). Nafotil jsem si pár fotek ještě za šera a z vyhlídky jsem si užíval krásné výhledy.

Bohužel sluníčko nevykouklo ani na chviličku, ale i tak výhledy stály za to. Po cca hodince jsem byl dostatečně vykochaný a vrátil jsem se v cca v 7:30AM. Objednali jsme si snídani a protože už tam byla Felisa, tak jsme si s ní začli povídat.

Prošli jsme si zpracování již sklizené rýže. Poté co rýži sklidí z políček, tak ji musí usušit - buď přímo na sluníčku, ale spíš ji dávají pod střechu do tradičních baráčku.

Felisa nám ukázala, jak pak usušenou rýži zbaví stébla. Chytla pevně svazek rýže tak, aby pod rukou měla rýži a nahoru ji čouhala pouze stébla a postupně vytahovala jedno stéblo za druhým.

Pája ji po chvíli začla pomáhat.

Tím jsme dostali hromadu rýže, která je však stále ve slupce. Proto se rýže postupně nasype do hmoždýře a dřevěným bouchadlem se do ní mlatí tak dlouho, až je veškerá rýže odslupkovaná. Teď přišel čas ukázat, že ani my z Evropy, zvyklí na práci u klávesnice se nebojíme manuální práce. Ramon mi ukázal jak na to a já začal bouchat :). Samozřejmě Ramon měl grif a tak ho to nestálo zdaleka tolik úsilí, já postupňě přišel na grif, ale k profíkům to bylo ještě daleko. Každopádně je to pořádná fuška, bouchal jsem minimálně 10 minut a udělal jsem si pěkný mozol :))

Poslední fáze je prosít rýži od slupek a bordelu. Z hmoždýře jsme rýži dali do velké mělké ošatky a Felisa nacvičeným pohybem postupně rýži prosela.

Tuto fázi už nám nesvěřili. Není divu, veškerá rýže by skončila na zemi :)). Finále bylo, že jsme společně prosetou rýži ještě probrali od pár zbývajicích slupek a vše přesypali do připravené nádoby.

Dali jsme si snídani na terase - takže docela luxusní výhled.

A po snídaní jsme vyrazili s Felisou na procházku skrz vesničku. Lidé, kteří žijí v horských vesničkách jako je Batad, si říkají Ifugao. Stejně se nazývá i celá hornatá provincie. Téměř vše v těchto vesničkách stále probíhá podle dlouho zažitých tradic. Asi jediný výdobytek moderní doby je elektřina, kterou používají primárně na osvětlení. Počítám, že v horách budou hůře dostupné vesnice, kde ani elektřina nebude. Vše se točí kolem rýže, což je patrné z pohledu na neskutečné rýžové terasy. Tyto terasy obyvatelé vesnice průběžně získávali z původní džungle. Podle všeho je předkové současných obyvatel vesnice stavěli více než 2000 let a jsou považovány za jedny z nejpropracovanějších na světě. Do každého políčka na každé terase musí být přivedena voda. Občas je to jednoduché z kanálu, který vede svisle skrz kopec dolů, některé políčka jsou zavodňovány podzemním kanálem.

Felisa nám vysvětlila, jak vypadá roční cyklus pěstování rýže. Samozřejmě průběžně se musí starat o samotné terasy, čistí je od rostlin, udržují je v dobrém stavu. Stát pomohl financováním udělat velkou část zavodňovacího systému z betonu, to místním výrazně pomohlo, protože životnost a efektivita takových kanálu je výrazně větší než původní systém ze směsi bahna a kamení. Kromě betonu ale jinak vše probíhá postaru, žádné stroje. Každá rodina má svoji terasu, na které pěstuje rýži. Vzhledem k tomu, že jsme Batad navštívili v prosinci, tak máme možnost vidět počáteční fázi pěstování rýže. Lidé si musí polička pročistit, vysbírat z něj hlemýždě (kteří by jim jinak jedli rýži) a na části políček vysadit sazeničky rýže.

Jakmile nastane čas, tak se rodinka sebere a vrhne se do rozsázeni sazenic na celou plochu jejich políček. Měli jsme štěstí, protože jedna rodinka zrovna makala na svých polích…byli oproti ostatním napřed. Ostatní měli většinou jen ty sazeničky. Felisa například říkala, že její sazenice budou hotové za cca 2-3 týdny. Máme pár fotek na zrcadlovce, na to se můžete těšit až budeme doma.

Někdy koncem ledna, začátkem února jsou všechny terasy pokryty již zasázenou rýží. V květnu nebo červnu pak nastane sklizeň. Takže skoro půl roku jsou políčka nechána ladem.

Felisa nám řekla, že ve vesničce Batad žije asi 1000 Ifugaů. Co nás hodně překvapilo je, že rýže, kterou vypěstují jim ani pořádně nestačí pro jejich vlastní potřebu. Takže fakt ne, nemají nic na prodej na trzích. Hold je to dáno vysokou pracností a tím pádem neefektivitou oproti pěstování rýže někde v rozlehlejších pláních.

Zabrousili jsme i na trošku citlivé téma budoucnosti těchto vesniček. V Batadu je základní škola, kam všechny děti chodí. Cíl všech rodin je však dostata dítě na školu do velkého města, ideálně aby šlo pracovat třeba do Manily, kde si může reálně vydělat nějaké peníze. Bylo vidět, že Felisa je z toho smutná, ale říkala, že jinak to nejde. Na terasách tak pracuji z většiny hlavně starší lidé. Až ti odejdou, tak se nebude mít o rýžová políčka , která zde lidé tisíce let budovali, kdo starat. Hold taková je realita. My jsme se zde přišli pokochat pohledem a za pár týdnů budeme zpátky v pohodlí naší pokročilé civilizace. Můžeme si říkat jaká je to škoda, ale lidé z těchto končín prostě jako životní cíl mají - dostat se do města.

No, to by stačilo :). Prošli jsme vesničku, políčka, vyšlapali jsme hodně strmé schody a pak zase sešli další strmé schody a po asi půl hodince jsme se dostali k vodopádu Tappia. Překrásný vodopád s krásně čistou vodou. Výborná koupačka.

Kolem 1PM jsme se vrátili na ubytování. Upřímně jsme Felise poděkovali, až mi přišlo, že byla snad i dojatá :). Nesměle si řekla o 700PHP (cca 300 czk - což je za 4 hodinky co s náma byla královský plat). Mimochodem turismus je pak pro takovou vesničku skutečně do značné míry záchrana.

Objednali jsme si jídlo, šli jsme zabalit své haraburdí a sedli jsme si do restaurace. Najednou přišla rodinka z Tábora :)..takže jsme si zase chvilku povídali a sdíleli dosavadní zážitky.

Jak už to tak býva, když jsme se rozloučili s Ramonem a jeho rodinou a zvedli kotvy, tak začlo pršet. Takže opět s deštníkem jsme razili vzůru po těch šíleně strmých schodech s plnou polní na zádech. To jsou ty momenty kdy si říkám, že příště už ten stativ a foťák fakt brát nebudu :)…ale stejně to zas vezmu.

Tricykl nás čekal, kde jsme byli domluveni. Bez problému jsme se dostali do Banaue, kde jsme si počkali hezky pod střechou v turistickém centru až dorazí autobus. Protože počasí bylo fakt hnusné, tak původní plán, že se skočíme podívat na vyhlídky na rýžová polička i zde, neklapnul. Je to škoda, jedna z vyhlídek nabízí vyhled, který je na 1000 PHP bankovce. I když asi ne na všech, ty co mám teď v peněžence mají nějakou podmořskou havěť.

Autobus tentokrát nejel o 2 hodiny rychleji, ale o hodinu pomaleji, protože provoz po půlnoci kupodivu nepolevil. Do Manily jsme se dostali v 4ráno, vzali jsme taxík na letiště na domestic terminal 4 a po odbavení jsme měli ještě krásnou hodinku rezervu před odletem směr Bohol.

Mimochodem i letiště bylo v tuto dobu úplně natřískané.

Autobus 400km do Sagady má jet 12 hodin, ten náš to zfouknul za 10 - moc se toho nebál a serpentýny řezal jak závodník. Výsledkem bylo, že jsme se do Sagady blížili zrovna když vycházelo slunce a tak jsme si užili krásné výhledy na krajinu. Tím jsme se však ocitli v Sagadě v 7 hodin ráno. Šli jsme rovnou k našemu ubytování - Agape Log Cabin, bylo to cca 10 minut chůze od autobusové zastávky. Pokoj byl k dispozici až od 10:30 a tak jsme si na v guest housu nechali bagáž a vyrazili na lehko na procházku po vesnici. Prošli jsme se kolem kostela. Okolo byla pěkná zahrádka. Vnitřek kostela vypadá dost jinak než u nás - zejména oltář.

Snídani jsme si dali v průvodcem doporučeném Yoghurt housu. Vybrali jsme si hikers delight - snídaňové menu se skládalo z: palačinky s domácím jogurtem a banánem, jahodové marmelády, míchaných vajíček a toustu s máslem. K tomu jsme si dali Mountain Tea a Lemon Grass Tea. Vše bylo dobré. Snídaně stála za osobu 200 PHP (cca 80 czk).

Najedení jsme šli do turistického centra. Zaplatili jsme povinných 50PHP za osobu - což je turistická povolenka. Prozkoumali jsme možné výlety s průvodcem - zejména do místních vyhlášených jeskyní.

Před turistickým centrem jsme potkali 2 cizince. Francouz Geremy nám básnil o tom, jak si u žil výpravu zvanou connecting cave. Takže jsme se rozhodli, že půjdeme také do této varianty,  Pája se ji původně obávala. Druhý z cizintů byl Adam, týpek z Kalifornie, který zrovna dorazil. Vyměnili jsme si kontakty, s tím že se domluvíme další den a půjdeme jeskyni společně.

Nemohli jsme vynechat prohlídku Hanging coffins (zavěšené rakve). Kromě povolenky, jsme museli u vstupu zaplatit vstupné 2x10 PHP a pak od letoška je i povinný průvodce - 300 PHP. Pohřbívání nebožtíků do rakví zavěšených na zeď skal je velmi stará tradice - počátky jsou datované již před 2000 lety. Rakev zavěšená na vápencových skalách slouží jako plavidlo pro duši do nebe. Nebožtíky do rakve umísťují v poloze plodu - věří, že by duše měla opouštět zemi ve stejné poloze, v jaké na zemi přišla. Tradice nejsou téměř zdokumentované, pouze se předávají mezi stařešiny. Samozřejmě věšení rakví na nedostupnou skálu má i praktický význam - ostatky pak nejsou přístupné pro zvěř.

Po rozšíření křesťanství tato tradice nemá již takový význam a rozšířili se hřbitovy, tak jak je známe i u nás.

Na oběd jsme se šli trošku dospat :)... a odpoledne jsme se šli projít na kopce v okolí, najít nějaký výhled. Nakonec jsme se ocitli u jezera Danum, které je z nějakého důvodu - nám nepochopitelnéhé - populární mezi turisty. Jezero je to dost nezajímavé, ani jsme si ho nefotili. Kousek dál je jakštakš výhled na západ slunce.

Chtěli jsme se projít zpátky trošku oklikou přes hřebínek...ale cesta se ukázala trošku složitější a ne moc často používaná. A protože soumrak je v těchto končinách rychlý, tak jsme to otočili asi po 10 minutách.

Jak jsme se vraceli, tak nás zaujala restaurace Log Cabin. Jídlo bylo malinko západního stylu, chutnalo dobře. Na místní poměry bylo docela drahé - 300 PHP za jídlo.

Chtěl jsem vyrazit na východ slunce pěšo, ale v guest housu nám paní domácí řekla, že další 3 ubytovaní mají průvodce a odvoz, tak jsme se k nim přidali na výlet na Marlboro Hill. Sraz ve 4 ráno. Nakonec se nám povedlo dát dohromady pěknou skupinu 9 lidí. 3 lidé, které nám našla paní hostitelka, Adama a ten zas našel další 3 lidi někde po barech večer. Za poznámku stojí, že my s Pájou a Adam jsme byli jediní cizinci - zbývajicích 6 lidí byli Filipínci.

Auto nás přiblížilo natolik, že pak stačilo jít asi půl hodinky a byli jsme nahoře.  Byli jsme tam hodinu před východem, ale bohužel to nevypadalo moc nadějně - mraky byly dost nízko a neměly chuť se nechat rozfoukat. Asi půl hodiny po východu se to trošku otevřelo a nám se naskytl krásný pohled do krajiny pod námi. Který však za cca 20 minut kochání zase zmizel :).

S průvodcem jsme se domluvili, že půjdeme zpátky nikoliv stejnou cestou, ale že se projdeme dále po hřebeni a auto nás vyzvedne jinde. Krajina se postupně měnila - nahoře jsou kopce pokryté zejména travou a keři. Po chvíli jsme se dostali k místu, kde byl shluk kamenů a skalek. Průvodce nás upozornil na to, že je tam dobrá ozvěna, tak ať to zkusíme. Ozvěna má zpoždění cca sekundu a prý když zavoláme naše jméno, tak ozvěna vrátí příjmení :).

Další část procházky pak byla v borovém lese. Pěkný lesík, plný borovic - trošku jiné než ty naše. Byly to takové štíhlé stromky, docela vysokého vzrůstu.

Nejzajímavější část výletu bylo místo, které průvodce nazýval blue soil neboli modrá půda. Skutečně byla docela znatelně zbarvena do modré barvy - nebo spíš by byla, kdyby nebyla ochozená od lidí. Ale i tak stále měla barevný nádech a místy si udržela původní výraznější odstín.

Dorazili jsme lesem až k cestě, kde pro nás za chvíli přijel náš jeepney. Mimochodem je to značka Volvo, kdyby to někdo nepoznal :)

Rovnou jsme vyrazili zpátky domů. Bylo cca 9:30 a byl čas na snídani :). Zároveň jsme potkali dalšího spolubydlicího - tentokrát Amíka z Kalifornie - Scottyho. Tak jsme trošku pokecali - říkal, že poslední 3 roky cestuje každý rok takhle kolem Vánoc 3-4 měsíce. Říkal, že má sezónní práci a tak je to v pohodě. Zeptal jsem se co dělá za super práci, že mu to umožňuje - děla hasiče, přes zimu v Kalifornii nehrozí ty kruté požáry a tak očividně lze část hasičů uvolnit. Samozřejmě jsem se ho zeptal na ty letošní požáry. Bohužel požárům letos padlo i jeho rodné městečko. Říkal, že je to každým rokem horší a horší - letos například spadlo pouze 5 procent normálních srážek.

Na snídani jsme dostali uplně luxusní vajíčkovou omeletu se šunkou, cuketou a sýrem. Asi nejlepší co jsem kdy měl :). I Páje velmi chutnala.

Když už jsme u toho, tak Vám ještě ukážeme jak pěkně to tam měla hostitelka vyzdobené...včetně Vánočního stromečku...

Paní domácí nám umožnila vyprat si v její pračce prádlo, které dostalo pořádně zabrat při cestě na Pinatubo. Jak je v Asii zvykem, automatickou pračku tam nenajdete, pere se studenou vodou. Pračka má válec, kde se prádlo promíchá ve vodě s pracím práškem. Pak prádlo je potřeba v lavoru s vodou opláchnout od pracího prášku a následně se dá do válce, který se dá roztočit na docela vysoké otáčky a tím vyždímat vodu.

Po snídani nebyl příliš hlad a tak jsme vynechali oběd a v 13:00 jsme se sešli s ranní bandou celkem 9 lidí. Opět Volvem jsme se nechali hodit ke vstupu do Jeskyně. Čekáji nás podle všeho 3-4 hodinky průchodu pod zemí.

U vstupu do jeskyně byly opět rakve, tyto byly podle průvodce přes 400 let staré.

Sešli jsme po pár schodech a sranda začala. Exkurze v této podobě by v Evropě asi těžko mohla fungovat kvůli obavám o bezpečnost apod...nicméně průvodci na nás byli 3 a měli trasu fakt zmáklou. Ani na moment jsem neměl pocit, že to bylo nebezpečné.

Občas jsme se museli proplazit skrz skutečně dost malé otvory (pro prostorově objemnější lidi by to bylo nedatelné), někdy bylo třeba po zadku klouzat a opatrně se přesouvat. Bylo tam i pár míst kde bylo připravené lano a my jsme tak “slanili” a nebo naopak vylezli nějakou obzvláště vypečenou část. Následuje několik fotek, které můžou trošku navodit atmosféru tohoto skutečně skvělého zážitku. Jako třešnička byla koupačka :)

Z jeskyně jsme vylezli cca po 3 hodinách, oproti prohlídkám jeskyní u nás, toto byl výrazně silnější zážitek...a zároveň to bylo i trošku fitko :).

Opět Volvem jsme se vrátili do Sagady, převlékli jsme se do suchého a vyrazili na nákupy a na večeři.

Po večeři jsme byli dost unavení a tak jsme šli spát hned jak to šlo. Ráno jsem chtěl jít fotit, ale jemně pršelo a šance, že by bylo jasno byla = 0. Ale tak aspoň jsme se po 6 dnech mohli vyspat do 7 hodin.

Snídaně opět výborná. Následně jsme pokecali s hostitelkou, mimochodem skutečně velmi příjemná holčina. Uměla výborně anglicky. Ostatně to umí na Filipínách kdekdo. Doporučila nám zkusit někde ještě 2 jídla - bicol express a lumpia - uvidíme, kdy na to narazíme.

V 8:30 se s hostitelkou loučíme a vyrážíme do centra Sagady na Jeepney směr Bontoc a dále pak Banaue.

Spánek byl ještě trošku rozbitý z přesunu do Asie, nicméně jsme vstali v pohodě na snídani na 6 hodinu - dostali jsme docela zajímavou kombinaci: párek, smažené vejce, palačinku a kukuříčný sirup s příchutí po javorovém sirupu :).

V 7 jsme nasedli do 4x4 jeepu - zadařilo se mít plnou posádku a tím se náklady trošku snížili (1800 PHP za osobu). Jel s náma pár z Holandska a potrhlý Brit :).

Kousek za vesnicí jsme se přesunuli do dost odlišné krajiny. Jeli jsme v obrovském korytě řeky, které mimo období dešťů je rozumně sjízdné pouze pořádným jeepem. Během dešťů nijak.

Široké koryto se postupně zužovalo až se dostala do kaňonu, po stranách byly zajímavě erodované příkré stěny.

Cesta trvala hodinu - hodně to skákalo, mnohokrát jeep brotil říčku, jednou to už vypadalo, že snad i nateče do vozu, ale pohoda - občas prý je vody mnohem víc…tolik, že ji mají cestující až po lýtka :)..a samozřejmě během období dešťu se ke kráteru jezdit nedá vůbec.

Dostali jsme se na místo, kde už stálo asi 5 terénních vozů.

V hlavní sezoně a o víkendech jich tam je prý až 100 - což si fakt nedokážeme představit. Vyrazili jsme s průvodcem svižným tempem dále do kaňonu, který se postupně sužoval. Postupně jsme předešli ostatní lidi - celkem tak cca 20 dalších turistů.

Výhledy fakt stály za to...člověk by furt fotil:)

Občas jsme museli skoro brodit, průvodce nám však pomohl přeskákat kamínky suchou nohou.

Za hodinu jsme se dostali na místo - krásný výhled na jezero uvnitř kráteru sopky Pinatubo…a byli jsme tam pár minut sami, pěkné místo na snídani..ve stínku stromu. Místo je krásně udržované, jsou tu všude koše, nikde odpadky - člověk si ani nepřipadá jako v Asii.

Sopka se stala populární po erupci v roce 1991, to totiž přišla o velkou část původní masy, vznikl místo toho kráter, ve kterém je nyní 300 metrů hluboké, 2.5km dlouhé jezero. Na to jak mohutná erupce to byla, tak se podařilo včasnou evakuací zabránit velkým ztrátám na životech. Hlavní erupce způsobila obrovský prachový mrak o průměru 400km. Spolu s hustým deštěm - jak jsme se dočetli - v blízkosti vulkánu padala hustá směs, podobná batonu, která přetížila a zničila střechy.

Před erupcí sopka vypadala takto (3 fotky stažené z internetu - my tam samozřejmě tehdy nebyli :)

Erupce odpálil vrchol hory a zůstal velký kráter…

Díky tomu se nám pak nabízel krásný výhled na kráter s již zmíněným jezerem.

Hodinu jsme se kochali a kochali a pak jsme vyrazili zpět stejnou cestou.

V penzionu jsme si dali odprašovací sprchu, oběd. Tentokrát jsme zkusili rybu - v menu anglicky nazvanou Milkfish, lokálně Bangus.

Ve 2 jsme naskočili do tricyklu a započali výpravu pro zavazadla. V Capazu jsme chytli autobus zpět na Avenida bus terminal v Manile. Provoz ve městě už byl pořádný. Úkol dostat se na letiště taxíkem se ukázal jako docela oříšek. Asi 10 minut jsme zkoušeli zastavit okolo projíždějicí taxíky, byly bohužel ale plné. Skočili jsme do hotelu poblíž a na recepci je poprosili o taxík - prý máme použít GRAB /jihoasijská obdoba Uberu/. No zkusili jsme to několikrát ale řidiči byli busy…nakonec si Pája všimla prázdného taxíku, který se k nám blížil - zastavili jsme ho. Řidič ani neuvažoval, že by jel na taxametr a my fakt na letiště museli - domluvili jsme se ale na dost férové ceně - 400PHP.

Po hodinové cestě skrz jednu velkou kolonu (a asi 13 ujetých km) jsme se dostali na letiště.

Úkol najít batohy také nebyl triviální, přes 2 informační stanoviště a jednoho týpka jsme se dostali až ke dveřím “Medical Clinic” s cedulí “ for authorized personal only”. Za dveřmi seděla paní, která si prošla protokol o ztrátě zavazadla, opsala si pas a pak už jsem mohl z vesela vyrazit do baggage claim oblasti, kde jsem se opět doptal, kde že najdu místo se zavazadlama. Pak už stačilo vyplnit 2 formuláře, opět opsat pas a konečně jsme si vyzvedli batohy. Zbývaly nám 2 hodiny na to se dostat na autobusové nádraží vzdálené asi 14 km. To byl teprve oříšek - v neděli byl odjezd z letiště triviální. V pondělí večer to je noční můra. Na normální taxíky byla fronta 1 a půl hodiny, jak jsem se dozvěděl, když jsem slušně poprosil, že fakt spěcháme a jestli to můžeme nějak vyřešit. Grab jsem zkoušel taky asi 10 minut, vždy to skončilo tím, že to řidič po chvíli stornoval. Takže nám nezbylo nic než se nechat sprostě oškubat a nechat se odvést přes nahaněče, který loví neznalé turisty. Cena 2400 PHP odpovídá 6 násobku ceny normálního taxi. Aspoň řidič byl zkušený a autobus jsme stihli ještě s 5 minutovou rezervou. Takže nás čekalo krásných 12 hodin v autobuse - další zastávka - SAGADA. Autobus byl pěkně vychlazený :). Pája se pořádně navlélka :)

Let na Filipíny začal zajímavě - v Amsterdamu foukalo a tak náš odlet z Prahy byl opožděn o víc než 2 hodiny, což z původních luxusních 2:40 hodin na přestup udělalo cca 20 minut. Takže jsme se pěkně proběhli a na gatu jsme si nemuseli ani sedat a rovnou jsme šli do letadla…kde jsme pak ale kvůli větru čekali další půl hodiny na vzlet.

Let do Taipeie proběhl bez problému a za krásných cca 12 hodin jsme byli na dalším přestupním místě.
Opět jsme si pospíšili, ale stihli jsme let v pohodě - odletová hala:

Poslední let už je hračka - za cca 2 hodinky a už jsme byli v Manile - tedy okolo 10AM.

No a pak se stalo to, co nemine žádného cestovalte... U výdeje zavazadel jsme čekali..a čekali..a čekali až jsme se našich krosen nedočkali..chytli jsme si jednoho chlapíka z personálu, ten nás dovedl k přepážce a zde jsme se dozvěděli, že naše batohy nestihli přestup v Amsterdamu. Naštěstí dorazí už ten samý den večer a můžeme se pro ně další den stavit. Vzhledem k našemu nabitému programu by nás totiž jinak asi jen tak nikde nechytili. Dostali jsme z nich alespoň kompenzaci 50 USD = 2600 PHP (Filipínské Pesos).

Letiště Manila má zajímavé specifikum, je zde totiž velká konkurence směnáren a tak se netřeba bát a lze směnit USD na PHP s výborným kurzem - téměř středovým.

Taxi zdaleka není tak hrozné, jak se všude píše. Jen je potřeba dát pozor, aby řidič zapnul taxametr (300 PHP i se zaokrouhlením za cca 20 minut jizdy = cca 120 czk). Plán cesty jsme měli jasný, na autobusák Avenida a odtud Filipínským Králíkem (bus společnost) směr Capaz, zde přesednout na tricykl a šup - za 2-3 hodinky jsme na ubytování v městečku St. Juliana, kousek od kráteru sopky Mt. Pinatubo - cíle našeho prvního výletu. Plán jsme ještě improvizovaně rozšířili o rychlý oběd v jednom z obchoďáku a nákup ponožek pro Páju a žabek pro Radima - přece jen batohy dorazí až zítra. Prošli jsme si tedy pár bloků v centru Manily - je to zážitek, zejména čichový /smrad, auta, smrad, kouř/ a trošku i vizuální - hustá zástavba, všude samé jeepneye (později vysvětlíme :) a hromada lidí. Podle map a po pár dotazech jsme i našli předem vytipovný autobus (užitečný online vyhledávač - rome2rio.com).

Jeden z nejpopulárnějších dopravních prostředků na Filipánach je tricykl - taková samodomo sajtkára. V městečku Capaz byly všude, jednoho takového téměr bezzubého chlapíka jsme si najali - z jím požadovaných 300 PHP jsme ho neukecali, ale ostatní s ním drželi a nechtěli slevit….takže jsme se s ním vydali na cca 30 minutovou zážitkovou jízdu. Uznejte - není to královský kočár? :). A to jsem si vedle Páji sednul ještě já:)

Je fajn být zase v Asii a vidět, že Shell a další čerpací stanice i zde mají konkurenci...pomerančový džus?? Občas tam lijou i "colu";).

Ubytování CASA HERMOGINA v St. Juliano bylo moc hezké, majitel je velmi ochotný - dali jsme si zaslouženou sprchu - přece jen po cca 20 hodinách v letadlech a na letištích, přesunu autobusem a tricyklem, se na to člověk i docela těší.

Na večeri jsme si dali pivko Sant Miguel (docela dobrý ležák) a Kuře Adobo bylo to velmi dobré. Šlo o omacku, ktera chutnala trošku po chilli, česneku, pepři, bobkovém listu, zázvoru,

Mimochodem i zde je vidět, že se blíží Vánoce:

Takže konečně spokojeni a najedení jsme šli pomalu na kuťe - trošku se srovnat a odpočinout si před výletem na Pinatubo - snídaně v 6:00 a hned po ni vyrazíme na výlet.

A je to tu zase. Jedeme do Asie, tentokrát na Filipíny. Poprvé nebudeme na Vánoce doma, ale hold zrovna se to hodilo v práci a troška dovolené zbylo. Nebude to tentokrát 6 týdnů jako loni v Indonésii a Malajsii, ale necelé 3. A stejně, jako vždy když někam jedeme, se v rámci příprav postupně ukazuje, jak přidělený čas nestačí a míst, které by stálo za to navštívít je tak mnoho.

Předvybrali jsme si oblast okolo Sagady a Banaue na ostrově Luzon (1), ostrov Bohol (2) a na závěr ostrov Palawan (3). Přesuny jsou letecký, takže výlet má opět bohužel jasně danou osnovu. Mě u i dost dobrou představu, co nás čeká..ale uvidíme, určitě nás spousta věcí příjemné překvapí;)

Na letiště jsme dorazili s rezervou v 5:30, hodinku jsme si počkali na checkinu, pak jsme rychle spěchali přes kontrolu zavazadel. Na gatu jsme zjistili, že let je kvůli počasí o hodinu zdržen. Takže teď je 7:38 sobota 8.12. a čekáme, kdy gate otevřou a my konečně odletíme směr Amsterdam, pak Taipei a na závěr Manila.

Cesta z ostrova Tioman nám zabrala celý den. Autobusem do Johor Bahru, na autobusové nádraží Larkin. Zde jsme se chvilku rozkoukávali a pak vzali autobus za pár kaček do Singapuru. Celkem autobus měl jet cca 20-30km. Ale po cestě je třeba překonat Malajsko Singapurskou hranici. Autobus přijel na Malajskou hranici: vystoupit z autobusu, projít kontrolou, fronty, projít imigrací, razítko. Počkat na správný autobus přejet pár km, opakuje se kolečko, jen tentokrát Singapurská hranice…zas naskočit do autobusu a pak už jen v závislosti na provozu - my jsme jeli cca 40 minut na zastávku Little India - odkud jsme šli cca 5 minut do hostelu. Přijeli jsme až kolem 17:00. Ubytovali jsme se, v přepočtu přes 600kč za noc - 2 palandy v místosti o 12 palandách. Za stejné peníze jsme měli v KL hotelový pokoj :)).

Večer jsme využili na prolezení čtvrti Little India - je to taková hodně čistá obdoba Indie, jak jsme slyšeli :). Vonělo to po kytkách a po vonných tyčinkách. Skočili jsme do doporučované restaurace a dali si výborné Indické jídlo - narovinu, oproti těm smaženým rýžím to mělo až zázračné množství chutí a vůní :).

Pak jsme prolezli meganákupák, uličky s obchůdkama a nakoukli jsme i do hlavního místního chrámu.

Ráno nás probudil megaslejvák. Původní plán byl, že půjdeme tento den do Zoo. Místo toho jsme chvíli počkali a když bylo zřejmé, že jen tak nepřestane, tak jsme vyrazili do botanické zahrady. Koupili jsme si 2 denní turistický pas za 16 dolarů (1 SGD je cca 18 CZK).

Singapurská botanická zahrada je fakt pěkná - je dokonce vyhlášena jako UNESCO světové dědictví. Zahrada má hromadu různých expozic, vše krásně upravené, plné naučných popisků. Tématicky rozdělené do mnoha částí. Prošli jsme cca půlku, když se spustil brutální lijavec. Chvílku jsme v tom šli s deštníkama, pak jsme se na chvíli schovali v přístřešku. Po půl hodině jsme to vzdali a vyrazili zpátky na metro, zbytek zahrady si necháme na jindy.

Přejeli jsme do Čínské čtvrti. Podle průvodce jsme skočili na jídlo do vyhlášené Smithovy uličky, stálo to ale rozhodně více, než jsme čekali.

Koukli jsme se do chrámu Budhova zubu a měli jsme štěstí, že zrovna místní věříci měli obřad.

Prošli jsme obchůdky, dali jsme si ještě moc dobré tradiční čínské plněné knedlíky a hlavně konečně jsme zkusili duriana vyrazili do hostelu pro stativ :). Další destinace totiž byla zahrada u zálivu (Gardens by the Bay). Relativně nová atrakce, ale extrémně populární a narovinu - hodně uníkátní a dost jsme se na to těšili. Hlavním lákadlem jsou superstromy :). Vypadá to jak v nějakém scifi filmu :).

Celé je to skutečně opět krásně postavená zahrada, s naučnými popisky, tématickými sekcemi atd. Jako bonus jsou zde i 2 velké dómy - květin a deštného pralesa. Neměli jsme ale tolik času, takže jsme vstupné za 24$ nezaplatili - místo toho jsme si zahrady prošli..

a čekali jsme až se setmí, tím celá zahrada získá další rozměr.

Chvíli po západu slunce, konkrétně v 19:45 pravidelně probíhá hudební a světelná show. V hlavní roli jsou samozřejmě superstromy :). Stáli jsme přímo pod tím a užívali jsme si 15 minutové představení. Pár nočních fotek a šli jsme zase zpátky skrz moderní stavby až jsme došli na promenádu v Marina Bay.

Naprostou náhodou odbilo právě 21:00 a překvapilo nás další představení. Na řece před hlavní Singapurskou skylinou se totiž rozjely fontány a vodotrysky s velmi výrazným hudebním a světelným doprovodem.

Vzhledem k tomu, že už bylo skoro půl desáté, tak už to fakt chtělo něco na večeři :). Prošli jsme obrovské nákupní centrum a nakonec našli food court a konečně jsme se najedli. Bylo ale už hodně pozdě a tak jsme museli vypustit přesun na místo, odkud jsem si chtěl vyfotit skylinu i s superstromamam, nestihli bychom už v klidu zabalit batožinu a dostali bychom se na hostel kdoví kdy. I tak jsme šli spát zase až hodně po půl noci.

Ráno jsme chtěli vstát hodně brzo a vyrazit do zoo. Pro změnu zrovna jak na potvoru zase lilo jako z konve…singapurské konve, z té to teče pod tlakem :). Takže jsme vyrazili o chvilku později. Cesta k Zoo trvá skoro hodinku (metrem a pak autobusem - dobrý pomocník pro plánovaní trasy je buď googlemaps a nebo místní aplikace gothere.sg).

V autobuse jsme seděli vedle místního páru, klučina nás docela překvapil :) - prý jestli nechceme do zoo zadarmo, že má volňásek pro 4 a jsou jenom 2. Neměli jsme s tím problém a tak jsme ušetřili cca 50 dolarů :) /normální vstupné je 33 SGD, ale já našel slevový portál Klook a přes ten bychom to dostali o něco levněji/.

Zoo má celkem 3 části. Klasickou zoo, River safari a noční safari. Do každé se platí vstup zvlášť a návštěva je klidně na "celý den" pro každou část, jen pro představu, jak rozsáhlá rezervace to je. A až si budete říkat, že vstup do Pražské zoo za 200 Kč je moc, omyl … ;)
Asi hlavním lákadlem pro mě v klasické zoo byli kahau nosatí, orangutani sumaterští i bornejští a babirusa (zvláštní prase, kterému rostou zuby skrz čelist nahoru, domovina je Sulawesi)

a hlavně jsem chtěla vidět, jak to mají jinde …

Hned za vstupem byla malá nenápadná expozice, kde se nad našimi hlavami proháněli tamaríni. V podobném duchu pak byla celá další prohlídka. Četla jsem to v hodně recenzích a vážně celá zoo působí otevřeně se zvířaty na dosah. Orangutanů chovají snad 20 ks :D mají lana natažená vysoko nad chodníky a rovněž se nám proháněli nad hlavou a bylo jich všude plno :) tedy samozřejmě v jejich expozicích.

Byli jsme se podívat na vystoupení v amfiteátru a nic společného s našimi vystoupení to nemělo. Byla to taková spíše americká show. Opice nosili v náručích a měli je u toho na vodítku a mluvili hlavně o ochraně přírody. To bylo trošku sklamání. Co byla ale pecka byla průchozí expozice plná papoušků, veverek, lemurů, kaloňů, kančilů, leguánů, kachniček aaaaa lenochoda.

Ještě nám mohlo něco uniknout ale byla to pecka a hlavně byla zvířata vážně v pohodě! Chodili opravdu blízko lidem a nikdo na ně za celou dobu naši návštěvy nesáhl. Opravdu paráda. Viděli jsme za ten den spoustu zvířat, pravda je, že jsem museli docela frčet, abychom vše stihli. Dokonce jsme se byli kouknout na krmeni orangutanů. To je úplně mazec, zaměstnanci zoo pouští lidi k organutanům na focení. Mamka byla ale spokojena s mrkví a tak ji nevadilo, že jsme si sedli před ni :).

Před pátou už jsme museli jet zpět.

Vrátili jsme se na hostel, pobrali bagáž a metrem odsvištěli na Changsa letiště. Je vyhlášené jako nejkrásnější na světě. Není se čemu divit - je přehledné, čisté, voňavé. Personál je velmi vstřícný a nápomocný. Odložili jsme velké batohy, vrátili jsme kartičky na MHD (záloha na každou byla 10 SGD) a za peníze jsme si koupili ještě večeři.

Před naloděním do letadla jsme se ještě zastavili v Motýlí zahradě na terminálu 3. Jak název napovídá, mají zde velké množství motýlů, kteří jistě přes den poletují na květech rostlin v této zahradě. V 9 večer ale kupodivu spali, takže ten zážitek byl řekněme jenom poloviční :). Tak příště …někdy přes den.

To byl poslední zážitek ze Singapuru, který potvrzuje, že se městu právem říká "Zahradní město".

A zároveň poslední zážitek naší 6 týdenní cesty po Indonésii, Malajsii a Singapuru. Stálo to za to :).